Hospodaření zločinných komunistů

20. květen 2014 | 01.27 |

Článek ze dne 22. 7. 2009 !!!

František Nevařil

V Britských listech probíhá zajímavá a užitečná diskuse o možných limitech svobody slova v demokracii. Na první pohled je vše jasné – žádné by být neměly. Trestat se nesmí názory, ale jen činy. Ale aniž bych chtěl tento závažný princip relativizovat, nabízí se mně současně i řada pochybností. Nelze přece dovolit beztrestně veřejně vyjadřovat třeba průkazné lži a pomluvy, vyzrazovat obchodní nebo státní tajemství, nebo okolnosti narušující vyšetřování trestných činů. Ani nabádat k porušování platných zákonů, což ovšem nesmí omezit jejich kritiku. Pochybnosti mám už ale například také o zákazech typu "podněcování rasové nebo třídní nenávisti" a podobně, což mně silně připomíná odsuzované zákazy "hanobení socialistického zřízení".

Nejsem si vůbec jistý, pokud by šlo o výzvy k občanské neposlušnosti. A za zcela nejasné a snadno zneužitelné považuji odmítání veřejných, často velice nezávislých avšak obecně "nepřijatelných" vyjádření a diskuzí o rasismu, extremismu či nacionalismu. V této oblasti už totiž působí mnoho obecně přijatých klišé a do hry bohužel vstoupily i nejrůznější jednostranné státní, etnické a náboženské zájmy. Tady už zákazy hraničí i se zastrašováním.

Takových neoprávněných omezování svobody slova je ovšem v naší "demokracii" mnohem víc. V našich podmínkách k nim patří třeba zatím nenapsaný zákaz pouhého sdělování čehokoliv pozitivního, čeho se v nedávné minulosti v Československu dopustil minulý komunistický režim neboli "totáč". Takové informace nepatří do hlavního proudu. Naopak přípustná je jen a jen jeho důsledná kritika. Velice žádané je proto odhalování dalších a dalších jeho zločinů, nepravostí a neschopnosti. Platí tu jediná předem zadáná pravda, totiž že byl ekonomicky zcela neúspěšný a zločinný, a že z těchto důvodů definitivně ztroskotal. Účinně tu působí nenapsaný ale funkční pokyn jak se o tom má mluvit, psát i tvořit historie.

Tady se nechci odvolávat na řadu dosavadních a většinou ututlávaných průzkumů, podle nichž třeba více než polovina lidí a pamětníků v České republice i na Slovensku nyní naopak uznává, že se jim tehdy žilo lépe. Chci ale uvést pár základních a myslím velice důležitých a průkazných faktů o této době, které se k občanům pořád nedostávají a které by ale měli znát. Především pokud jde o nejsouhrnnější výsledky hospodaření režimu v letech 1948 až 1989. Obecně je dnes přijímán až vnucován princip, podle něhož mírou schopností, úspěšnosti a prospěšnosti jednotlivců je růst jejich osobního bohatství, jejich majetku. Což ovšem potom platí i pro stát, tedy i pro bývalé Československo.

Takže jak to ve skutečnosti bylo. Faktem je, že při nástupu "totáče" mělo Československo souhrnný majetek ve výši odpovídající asi 400 mld. Kč. Samozřejmě bez hodnoty pozemků, kulturního a historického dědictví (památek i jejich mobiliáře) a armádní výzbroje. Do konce roku 1989 tento majetek čili národní jmění vzrostl na zhruba 3 biliony Kč, tedy více než 7,5 krát (z toho v České republice 5,8 x, a na Slovensku 11,4 x), a to při pětinásobném zvýšení úrovně osobní spotřeby obyvatelstva. K tomu by bylo třeba ještě připočítat dalších asi za 200 mld. moderní armádní výzbroje (měli jsme třeba více než 400 bojových letadel). To vše je počítáno ve srovnatelných cenách (r. 1989) a po odpočtu opotřebení výrobních fondů. Tedy tyto hodnoty vyjadřují skutečný fyzický růst a stav celkového národního majetku. Reálně existující a využívané stavby, budovy, stroje a zařízení, žádné fiktivní burzovní bubliny. Z toho na veřejnoprávní (státní a komunální) vlastnictví v r. 1947 připadalo zhruba 55 až 58 %, v r. 1989 pak zhruba 65 až 70 %. Zbytek byl družstevním a hlavně osobním majetkem (většinou šlo o soukromé obytné domy).

Toto národní jmění bylo stoprocentně v domácím vlastnictví, takže celý jeho růst byl pořízen výhradně a beze zbytku z výsledků vnitřní práce občanů. Pokud zahraniční vlastníci v těch dobách uplatnili pod záštitou svých států nároky za poválečné znárodnění jejich majetků, všechny tyto požadavky byly mezitím na základě mezistátních smluv plně vypořádány (včetně Německa, Rakouska i USA).

V té souvislosti je nutno odmítnout několik zcela zásadních běžně tradovaných "nepravd", zejména, že komunisté

- tento majetek získali hlavně znárodněním. Ve skutečnosti toto proběhlo převážně v předchozím demokratickém období let 1945 až 1947. Po únoru 1948 proběhlo jen dodatečné znárodnění většinou zastaralých a často dokonce předlužených krcálků drobných podnikatelů a řemeslníků v obchodě, stavebnictví a službách (podobný majetek zemědělců přešel postupně do Jednotných zemědělských družstev a byl přeměněn na jejich osobní podíly), přičemž celková hodnota takto "ukradeného majetku" nepřesáhla určitě 24 až 25 mld. Kčs, resp. jen o něco víc než šest a půl procenta tehdejšího souhrnného národního jmění;

- zanechali za sebou dluhy. Koncem roku 1989 však nejenže neexistoval žádný veřejnoprávní dliuh, ale naopak polistopadový režim převzal finanční aktiva ve výši asi 85 mld. Kč. K tomu navíc asi 107 tun měnového zlata. Pokud šlo o tzv. hrubý zahraniční dluh, ten nepřesáhl výši 500 US dolarů na obyvatele, přičemž ale i tak byla celková devizová pozice státu aktivní asi 23 mld. Kč;

- zanechali znehodnocené podnikové úvěry. Bylo to ale právě naopak, protože koncem r. 1989 čs. ekonomika měla jen asi za 700 mil. Kčs úvěrů nesplácených ve lhůtě (tj. dubiozních, dnes by se řeklo "klasifikovaných" úvěrů), což reprezentovalo jen asi 0,13 % z jejich celkového objemu. To bylo více než zanedbatelné. Neexistovala žádné mezipodniková zadluženost (nedodržení termínů splatnosti vzájemných pohledávek);

- podniky údajně nefungovaly a nebyly efektivní.. V naprostém rozporu s tímto tvrzením je ale fakt, že čs. národní hospodářství v r. 1989 vykázalo asi 150 mld. Kč zisku, čili nevídanou rentabilitu v průměrné výši 9,6 % (v ČR 10,7 %, v SR 7,1 %) z hodnoty základního kapitálu. V rámci toho banky a pojišťovny dosáhly 24,3 mld. Kčs zisku. Bez těchto dlouhodobých výnosů by samozřejmě nebyl uváděný vzrůst hodnoty národního majetku vůbec možný.

Z toho plyne, že tak zatracované a odmítané společenské (státní a komunální) vlastnictví produkčního majetku a centrální plánování přes všechny svoje chyby a nesmysly bylo v bývalém Československu ekonomicky vysoce úspěšné. Zejména pokud jeho výsledky porovnáme s výsledky obdivovaného kapitalismu restaurovaného v České republice po roce 1989. Předem nutno podotknout, že současná statistika je na srovnatelné údaje velice chudá a daleko nespolehlivější než její někdejší "komunistická" data. (poslední údaje ČSÚ jsou k dispozici za r. 2006, tedy za 17 let vlády kapitalismu), zejména pokud jde o fakta týkající se majetků. Proto se tu nelze bohužel obejít ani bez odborných odhadů. V prvé řadě to platí už pro přepočet výchozích hodnot (r. 1989) na současné ceny, které vzhledem k výrazné inflaci v průběhu těchto let se do konce r. 2006 zvýšily nejméně na pětinásobek. Každý si může konečně sám zhruba spočítat, jak se v tomto období zvýšily ceny bytů, domů, dálnic apodobně, které tvoří základ ocenění hodnoty národního majetku.

Navíc už lze srovnávat pouze vývoj v České republice. Na ni v r. 1989 připadalo z čs. národního jmění asi 2,1 bilion Kč, tedy v dnešních cenách nejméně okolo 10,5 bil. Kč (přepočteno 5 x). Skutečný čistý věcně zhruba srovnatelný majetek tzv. domácích rezidentů koncem r. 2006 dosáhl výše 13,1 bil. Kč (po odpočtu jeho zadlužení) a byl podle toho vyšší asi o 1/4. Za 17 let kapitalistického hospodaření je takový přírůstek ve srovnání s "totáčem" rozhodně velice malý až nepodstatný, pohybující se dokonce v rámci možné statistické chyby. Hlavně však vůbec nevypovídá o skutečném stavu domácího národního majetku, protože k rezidentům už dávno patří mnoho v ČR "usedlých" či zaregistrovaných cizích firem a cizinců. Lze tedy vlastně říci jen to, že jde o výši majetků na území České republiky. Z dostupných údajů však nelze zjistit, jaký podíl z tohoto majetku majetku nyní připadá na domácí občany a instituce. Protože ale v české ekonomice a o ní rozhodují dnes zcela převážně zahraniční vlastníci (viz dále) odůvodněně předpokládám, že jeho nynější výše je mnohem mnohem nižší, než byla jeho původní výše zmíněná "komunistická" hodnota.

Lze jen usuzovat, že dnes by bylo nutno odečíst při nejmenším výši zahraničních přímých a portfoliových investic ve výši 2,4 bil. Kč, což už by uváděnou současnou hodnotu domácího majetku snížilo na reálnějších 10,7 bil. Kč. Ani to však zdaleka neodpovídá skutečnosti. Spolehlivější by snad bylo odečíst poctivě propočtenou hodnotu mezitím privatizovaného společenského majetku zahraničním majitelům, takový údaj však není dostupný. V každém případě ale je nesporné, že skutečně národní jmění ČR se za tuto dobu zřejmě nejen nezvýšilo, ale dokonce s velkou pravděpodobností významně pokleslo; že bylo mezitím ve významné míře prohospodařeno.

A už zcela propadlo hospodaření veřejnoprávní - státu a komunálních orgánů (krajů, obcí), neboli podle dnešní terminologie vládních institucí. Tehdejší výše takového majetku reprezentovala v ČR nejméně 1,4 bil. Kč (65 %) z celku, což by dnes odpovídalo zhruba 7 bil. Kč. Místo toho mají údajně celkový majetek (po odpočtu dluhů) jen ve výši 4,8 bil. Kč. A to už zahrnuje i dříve neevidované a nezapočtené hodnoty části pozemků, cenností, nehmotných aktiv a podobně. Z toho plyne, že už do konce roku 2006 stát a jeho orgány nejméně za 2,2 bil. Kč původního společenského majetku prošustrovaly. Nehledě k dalším škodám vzniklých ze ztrát značné části mobiliáře a pokračujícího znehodnocení našich památek, prodejů nebo předání části státních a komunálních pozemků a likvidace mohutné armádní výbroje. Protože od té doby zahraniční i domácí dluhy "vládních institucí" dále a pořád rychleji rostou, situace se mezitím nesporně dále zhoršila a tyto ztráty se do dneška ještě dál výrazně zvýšily.

Odedávna platila klasická zásada, že dobrým hospodářem je ten, kdo nastupujícím generacím předával víc, než sám na začátku získal. Je zřejmé, že za období rovnající se už skoro polovině doby "totáče" nový kapitalistický režim, opírající se o soukromé vlastnictví a volnou ruku trhu, prohospodařil, co mohl. Soukromí vlastníci i zahraniční kapitalisté tedy ekonomicky ve srovnání s předchozím režimem ke všeobecnému překvapení zcela zklamali.. Nejen, že převzatý národní majetek byl převážně v procesu restitucí a hlavně privatizací prošustrován a rozkraden, ale po převratu prodělala a prodělává česká ekonomika soustavný rozvrat. Zejména to prokazuje fakt, že

- národní hospodářství už dávno převážně ovládají zahraniční vlastníci. Mají v rukou skoro celý bankovní a pojišťovací sektor, zhruba 2/3 obchodních činností a nejméně ze 45 až 60 % i celý výrobní sektor. Rozhodují nejméně o polovině zaměstnanců, 75 % vývozů a až 90 % dovozů, jakož i o našich vlastních úsporách. V r. 2007 bylo do ciziny odvedeno na ziscích, dividendách a za práci nerezidentů přes 360 mld. Kč (pravda, část z toho byla zpětně v ČR reinvestována, aby jim přinesla ještě další výnosy);

- došlo k mimořádnému nárůstu zahraničních dluhů.. Jen do konce r. 2007 vzrostly na 1,3 bil. Kč, tedy asi na 6.600 US dolarů na obyvatele (proti r. 1989 více než 13 x). K tomu je ale třeba navíc připočítat i výši přímých i portfoliových zahraničních investic, které nejsou ničím jiným než specifickým vnějším dluhem krytým věcným majetkem (podniků, bank) patřícím na našem území cizím vlastníkům. Tato specifická zadluženost v tomtéž období a to z ničeho vyrostla na skoro 2,4 bil. Kč. Dohromady jde tedy o celkový dluh ve výši 3,7 bil. Kč, tedy 18.200 USD na obyvatele. Oproti období konce "komunistického marasmu" to reprezentuje zvýšení v USD zhruba na 35 ti násobek (v korunách dokonce na 47 násobek) a zakládá nám na pěkný ekonomický průšvih, možná už v blízké budoucnosti. Na jednoho obyvatele včetně kojenců tak připadá budoucí závazek vůči cizině odpovídající nejméně 350 tis. Kč (čtyřčlenná rodina tedy podle toho dluží "venku" 1,4 mil. Kč);

- stát a lokální orgány (kraje, okresy, obce) nyní místo převzatých finančních rezerv, které by měly dnes hodnotu asi 425 mld. Kč, resp. pokud jde o podíl připadající na ČR okolo 280 mld. Kč, jsou dnes vysoce a asi už i neúnosně zadluženy a růst těchto dluhů se také ještě pořád zrychluje. Je reálné očekávat, že do konce r. 2009 se zvýší dluh státu zhruba na nějakých 1,2 bil. Kč, ne-li víc. Připočteme-li k tomu dluhy komunální a také nevypořádanou ztrátu České národní banky, která už sama přesahuje 200 mld. Kč, tak už půjde dohromady až o 1,6 bil. korun. To znamená, že jen na hotovostech bylo takto prohospodařeno za dvě desetiletí celkem skoro 1,9 bil. Kč, což se rovná téměř 200 tisícům na obyvatele (počítáno včetně kojenců). Za tuto nominální cenu se v osmdesátých letech dal postavit rodinný domek. Navíc jsme také přišli o skoro všechno měnové zlato. K tomu není co dodat;

- došlo k ohromné ztrátě efektivnosti národního hospodářství. Podle podmínek r. 1989 by dnes měla česká ekonomika ročně vykazovat nejméně 700 až 800 mld. Kč zisku. Místo toho se od r. 1994 propadla do celkové ztráty a až do r. 2000 se situace nezlepšila. Další údaje už (proto?) nejsou publikovány. Výsledky dnešních bank, byť docílené lichvářskými až vyděračskými metodami (např. předraženými poplatky, které dříve v podstatě vůbec neexistovaly) naznačují, že v tomto směru k zásadnímu obratu ani v posledních letech nedošlo. Podle informace z jejich kruhů údajně totiž budou mít v r. 2009 banky 30 až 50 mld. Kč zisku. Ve srovnání s výsledkem r. 1989 by ale měly v současných cenách docílit nejméně 110 až 115 mld. Kč (včetně pojišťoven). Přitom banky jsou považovány za jakési vlajkové lodi výnosnosti kapitálu.
Takže zřejmě nic moc...;

- také naše produkční a obchodní podniky a živnostníci se dostali do značných potíží, a to ještě před nástupem současné hluboké krize. Propadá se zejména průmyslová a stavební jakož i zemědělská výroba, došlo už k likvidaci celých dříve vyspělých odvětví (kožedělný, obuvnický, textilní, oděvní, sklářský i cukrovarnický průmysl, těžké strojírenství, zemědělství atd.). Jsou předlužené vůči bankám, navíc se mluví o narůstu mezipodnikové zadluženosti (pozdního splácení pohledávek) ve výši přesahující 300 mld. Kč. Neplatí také vždy řádně a včas daně a zákonná pojištění, a minimálně tak dluží dalších 150 mld. Kč. Banky proto vykazují prudký růst dubiozních (klasifikovaných) úvěrů, dosahující už nyní rizikové výše 300 až 400 mld. Kč, z nichž naprostá většina se rovněž vztahuje k podnikové sféře. Všude hromadně řádí insolvence, konkurzy, bankroty;

- ještě hůře je na tom obyvatelstvo - občané, daňoví poplatníci, voliči, "pracující lid". Dostali se do situací, které přes 40 let nepoznali. Nezaměstnanost se rychle znovu blíží k půlmilionové hranici. Tisícovky (jen?) lidí pracují aniž by dostávaly plat. Máme desetitisíce bezdomovců a miliony "socek". Několik set tisíc dětí žije (úředně) v chudobě. Dříve zcela neznámé zadlužení domácností má už přesáhnout bilion korun. Už v minulém roce došlo k více než 400 tisícům exekucí, letos to už má být asi 500 tisíc. Přepočteme-li si to na průměrnou domácnost, tak se týkají takřka 15 % naší populace. Pokračující inflace a deformované úrokové sazby z depozit přináší všem soustavné znehodnocování jejich úspor. Jde v podstatě o trvalou, i když "skrytou" kapitalistickou peněžní reformu, která reálně okradla obyvatelstvo ČR a SR jen do konce r. 1992 zhruba o 200 mld. Kč a tyto ztráty ještě pořád narůstají. S ironií lze konstatovat, že proklínaná měnová reforma z roku 1953 lidi tehdy obrala asi o 17 mld. Kč, což v přepočtu reprezentuje zhruba 100 mld. dnešních korun. Tedy jenom tak polovinu toho, co na hodnotě úspor bylo ztraceno za pouhé první tři roky kapitalismu.

Vlády pravice i sociální demokracie byly, pokud jde o ekonomiku iniciativní jen ve snaze co nejvíce podniků zprivatizovat a výnosného společenského majetku se zbavit a jak se zadlužit. Snažili se lidem vnutit představu podle pořekadla, že "blaze tomu kdo nic nemá, nestará se, kam co schová". Měli bychom si však naopak všímat toho, jak se domácí zbohatlíci, zahraniční vyžírci, různí mnohdy pochybní restituenti, katolická církev i potomci bývalé šlechty o tento majetek rvali a rvou. Takže to všechno dopadlo, jak to dopadlo. To prokazuje, že tato cesta byla a je pochybná, škodlivá ne-li vlastizrádná.

Nedá mně to nemyslet při tom na mladou generaci, z jejíž strany se někdy ozývají hlasy odmítající tzv. mandatorní výdaje a platný sociální systém, přesněji řečeno výplatu sociálních důchodů jako nepřiměřeného luxusu, jako nadměrnou solidaritu, v jejímž rámci si mladí musí nespravedlivě platit ze svého ty staré! Když ale ono je to právě opačně. Senioři totiž nejsou viníky ale obětmi dnešních potíží kapitalismu. Protože ten bývalý značný společenský produkční majetek o němž je v této stati řeč vznikl výhradně a jen z domácí práce našich občanů narozených zhruba do šedesátých let minulého století, kteří mezitím jsou už mrtví nebo v důchodu. Ten by jim totiž bez problémů zaručil daleko vyšší úroveň penzí a životní úrovně než jim poskytuje dnešní "milosrdný" kapitalistický stát. Ve skutečnosti právě z tohoto majetku v podstatě i oni v devadesátých letech žili, než se přešlo na současné "žití na dluh" s dosud neznámým koncem. Tito mladí si jen lžou do vlastních kapes...

x x x

To co se u nás stalo, bych ilustrativně přirovnal k hypotetické situaci, v níž BY nastupující dědická generace po našem známém multimiliardáři Kellnerovi za 20 let dokázala nejen promrhat převzatý majetek, ale navíc ještě upadnout do mnohamiliardových dluhů.

Takže závěrem musím jen konstatovat vlastní údiv, jak v České republice (zřejmě také na Slovensku) ve srovnání s oním "komunistickým" šlendriánem kapitalismus ekonomicky tak totálně a rychle propadl. Jak se dokázal tak důkladně zprofanovat. Podotýkám, že hluboko před nástupem dnešní všeobecné hospodářské krize, která nás ještě dál jistě v mnohém hořce překvapí. Propadl tak i jeho nositel, který nám dosud tak obětavě pomáhal a radil, to je onen vyspělý a sofistikovaný Západ.

Všechny výše uváděné informace a propočty nebyly a nejsou žádná tajnost. Předkládaná faktografická analýza se opírá o publikované údaje a statistiky. Může si to tedy zjistit a ověřit každý, stačí jen chtít a snad i umět. Samozřejmě bych uvítal, kdyby někdo měl k dispozici přesnější čísla, i pokud by moje zde uváděné názory upravily nebo i měnily, ovšem po pravdě.

Ale abych se vrátil ke svobodě slova. Protože o těchto "nepřijatelných" věcech se veřejnost nedovídá, což pokládám za markantní příklad funkčnosti naší utajené demokratické cenzury, nemůže o nich ani uvažovat. Takových "tabu" a záměrných zkreslování poválečné historie je jistě mnohem víc. Tady jsem se letmo a možná zjednodušeně dotknul jen jednoho z nich, který pokládám za jakousi špičku ledovce.

ZDROJ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře