Státní školství noční můrou.

19. červen 2014 | 08.49 |

Proč opravovat systém, který byl stvořen k tomu, aby zničil samostatné myšlení? 

Chci, abyste zvážili strašidelnou možnost, že na školství vynakládáme příliš mnoho peněz, nikoli příliš málo. Chci, abyste zvážili možnost, že zaměstnáváme příliš mnoho lidí zasahujících do vývoje dětí. Všechny tyto peníze a všichni tito lidé, které po celou dobu bereme dětem z jejich domovů, rodin, obcí a osobního objevování stojí v cestě skutečnému vzdělávání.

Vím, že to vypadá radikálně. Jistě, v moderní, technicky vyspělé společnosti je přece důležitá délka školní docházky a objem peněz do ní investovaných. A přece jsem minulý rok v St. Louis slyšel viceprezidenta IBM říci publiku shromážděnému za účelem přehodnocení certifikace učitelů, že podle jeho názoru se tato země stala počítačově gramotnou díky sebevzdělávání, nikoli díky školám. Uvedl, že 45 milionů lidí se naučilo zacházet s počítačem prostřednictvím desítek nesystematických strategií, přičemž žádná z nich nebyla oficiální či školní. Pokud by si školy přednostně zajistily právo vyučovat používání počítače, ocitli bychom se v pěkné bryndě a určitě bychom nebyli jednou z vedoucích zemí světa v počítačové gramotnosti. Teď se zamyslete nad Švédskem – krásnou, zdravou, prosperující a moderní zemí s působivou reputací kvality ve všem, co vyrobí. Logicky můžeme předpokládat, že to musí mít co dočinění s jejich školstvím.

A co říkáte na to, že ve Švédsku nemůžete nastoupit do školy dříve, než je vám 7 let? Důvod, proč nesentimentální Švédové smázli to, čím je u nás první a druhá třída, je ten, že nechtějí vynakládat velké finanční prostředky nutné v okamžiku, kdy jsou chlapci a děvčata příliš brzy odtrženi od svých nejlepších učitelů, které mají doma.
Podle Švédů zkrátka nestojí za to zaměstnávat učitele a terapeuty, pokud jsou výsledkem nemocné a rozložené děti, které není vůbec jednoduché dát zase zpátky dohromady. Školní docházka ve Švédsku není dvanáctiletá, ale devítiletá. Tedy méně školy, ne více. Přímé úspory takového kroku by v USA ušetřily 75–100 miliard dolarů – spousta nepropadlých hypoték, spousta času uvolněného k zajištění výchovy a vzdělání.

Kdo rozhodl, že budete upozorňováni na Japonsko místo na Švédsko? Na Japonsko s jeho dlouhým školním rokem a státem vnuceným školstvím, místo Švédska s krátkým školním rokem, krátkou školní docházkou a svobodnou volbou, kde budou děti vzdělávány? Kdo rozhodl, že byste měli vědět o Japonsku, ale ne o Hong Kongu – jeho asijském sousedovi s krátkým školním rokem překonávajícím Japonsko v matematice a vědě? V čím zájmu je vám toto zatajováno?

Jeden z hlavních důvodů, proč jsme se ocitli v potížích, v jakých jsme, je ten, že jsme dovolili, aby se školství stalo vysoce výdělečným monopolem garantovaným policejní státní mocí. Školství přitahuje vyšší investice jen v případě, že funguje mizerně. Protože za takové fungování neexistují žádné postihy, nutkání nepracovat dobře je obrovské. Je to proto, že školní zaměstnanci, řadoví i z managementu, jsou součástí cechu; toho prastarého typu instituce, jejíž žádný člen nesmí převyšovat ostatní členy, nesmí dělat reklamu nebo představovat nové technologie bez předchozího svolení cechu. Porušení těchto mravních zásad je těžce postihováno – jak zjistili Marva Collins, Jaime Escalante a mnoho dalších skvělých učitelů.

Tento cech nemůže být zrušen bez toho, že se prvotní rozhodování vrátí rodičům, kteří budou od školství získávat to, co očekávají; a bez povzbuzování podnikatelské reality existující až do roku 1852. Proto nabádám každou firmu, ať si spolupráci se školami, které v současnosti máme, dvakrát rozmyslí. Spolupráce s těmito institucemi jen zhorší její situaci.

Struktura americké vzdělávací soustavy 20. století začala v roce 1806, když Napoleonovi amatérští vojáci porazili pruské profesionální vojáky v bitvě u Jeny. Když se živíte tím, že prodáváte vojáky, je takováto prohra velmi vážná. Téměř okamžitě poté vydal německý filozof Fichte svou slavnou "Řeč k německému národu (Address to the German Nation)", která se stala jedním z nejvlivnějších dokumentů v moderní historii. V podstatě zde pruskému národu sděloval, že končí sranda a národ se dále bude muset tvořit a vyvíjet skrze nový utopický systém nuceného vzdělávání, kde se každý bude učit přijímat rozkazy.

Tak se svět poprvé v lidské historii dopracoval (tváří v tvář státnímu bajonetu) k povinnému vzdělávání. Moderní nucené vzdělávání začalo v Prusku roku 1819 s jasnou vizí toho, co mohly centralizované školy produkovat: poslušné vojáky pro armádu; poslušné dělníky pro doly; státní úředníky sloužící vládě; řádně podřízené úředníky průmyslu; občany, kteří mají na důležité záležitosti podobné názory.

Školy měly vytvářet umělý národní konsensus o záležitostech předem připravených vedoucími německými rodinami a šéfy různých institucí. Školy měly vytvářet jednotu mezi všemi německými státy, aby tyto byly nakonec sjednoceny ve Velké (Větší) Prusko.

Pruský průmysl od začátku prudce rostl. Prusko bylo úspěšné ve válčení a jeho mezinárodní reputace byla velmi dobrá. Po šestadvaceti letech od zavedení této formy školství byl pruský král pozván do Severní Ameriky, aby určil hranice mezi Spojenými státy a Kanadou. Uplynulo 33 let od osudného vynálezu centrálně řízeného školního systému, když jsme si na příkaz Horace Manna a mnoha dalších vedoucích činitelů vypůjčili styl pruského školství a přijali jej za vlastní.

Je třeba si to uvědomovat, neboť po prvních padesáti letech institucionali­zovaného školství pruský záměr – vytvořit určitý typ státního socialismu – postupně vytlačil tradiční americký záměr, jímž bylo připravit každého k soběstačnosti a nezávislosti.

Záměrem pruské Volksschule (obecné školy), kde bylo vzděláváno 92% dětí, nebylo ani přinejmenším rozvíjet jejich intelekt, ale socializovat je ve smyslu poslušnosti a podřízenosti. Myšlení bylo přenecháno 8% dětí vzdělávaných na reálkách. Ale co se týkalo většiny obyvatel, u nich se na intelektuální rozvoj pohlíželo s velkým strachem jako na něco, co způsobuje válečné prohry.

Aby si Prusko zajistilo, že jeho školní "produkty" budou přesně zapadat do velkolepého sociálního plánu, vyvinulo metody založené na komplexní roztříštěnosti. Některé znamenaly rozdělení kompletních myšlenek do školních předmětů, některé zase krátké časové úseky přerušované trubkou, takže vnitřní motivace při učení byla umlčena neustálým vyrušováním.

Existovalo mnohem více takových technik; všechny vycházející z předpokladu, že izolace od informací z první ruky a rozklad teoretických informací přednášených učiteli zajistí poslušné a podřízené absolventy škol plně respektující libovolné příkazy. "Druhořadí" lidé měli být také neschopni narušovat práci těch, kdo vytváří pravidla. Mohou si sice stěžovat, ale neumí myslet systematicky a komplexně. Dobře vzdělané děti dle tohoto systému neumí kriticky myslet a efektivně argumentovat.

Nejzajímavějšími vedlejšími produkty pruského školského systému se staly dvě nejničivější světové války. Erich Maria Remarque nám ve své knize (dnes už klasice) "Na západní frontě klid" říká, že první světová válka byla zaviněna lstivými metodami učitelů a ředitelů škol. Známý protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer uvedl, že druhá světová válka byla nevyhnutelným dopadem správného školního vzdělání.

Zde je důležité zdůraznit, že to Bonhoeffer myslel doslova, ne obrazně – školní vzdělání po vzoru Pruska odstranilo schopnost myslet za sebe. Naučilo lidi čekat na učitele, až jim řekne, co mají dělat a jestli to, co udělali, je správné nebo špatné. Pruské vzdělávání paralyzuje morální vůli stejně jako intelekt. Je pravda, že občas i takto správně školně vzdělaní studenti zní chytře, protože odříkávají spoustu názorů velkých myslitelů. Ve skutečnosti jsou však i tito poškozováni, protože jejich vlastní schopnost myslet je ponechána zakrnělá a nerozvinutá. Dostali jsme se ze Spojených států do Pruska a zpět, jelikož pár velmi zanícených ideologických vůdců navštívilo Prusko v první polovině 19. století a zamilovali se do pořádku, poslušnosti a efektivity tamějšího systému a vytrvale prosazovali přijetí pruské vize stojící na těchto pilířích.

Jestliže konečným cílem Pruska bylo sjednocení Německa, naším hlavním cílem, jak si jej představovali tito lidé, bylo sjednocení masy katolických přistěhovalců do jakési národní jednoty založené na severoevropském kulturním modelu. Aby se to podařilo, děti musely být odděleny od rodičů a vlivu nevhodné kultury. Povinné školní vzdělávání, tento špatný nápad, který byl ve vzduchu nejméně od dob Platónovy Republiky; tento špatný nápad, který se Nová Anglie snažila bez úspěchu zavést v roce 1650, byl nakonec protlačen zákonodárným sborem státu Massachusets v roce 1852. Byl to samozřejmě zákonodárný sbor "Nevím-nic (I know nothing)", kdo schválil tento zákon; zákonodárný sbor, který byl vedoucí frakcí známé tajné společnosti vzkvétající v té době jako " The Order of the Star Spangled Banner", jejímž heslem byla jednoduchá věta: "Nevím nic." – odtud oblíbené označení spojené s tajnou politickou odnoží této společnosti s tzv. "The American Party". Po dalších padesát let následoval stát za státem, končilo vzdělávání dle výběru a celý obor byl postoupen novému vládnímu monopolu.

Existovala jedna výjimka – děti, které si mohly dovolit být vzdělávány soukromě. Je důležité si uvědomit, že základním východiskem pruského vzdělávání je předpoklad, že skutečným rodičem dětí je stát – stát má svrchovanou moc nad rodinou. V nejextrémnějším úhlu pohledu existuje myšlenka, že biologičtí rodiče jsou vlastně nepřátelé svých vlastních dětí, kterým není radno důvěřovat. Jak se pruský systém ohlupující děti dostal do amerických škol?

Tisíce a tisíce mladých mužů z prominentních amerických rodin cestovaly v průběhu 19. století do Pruska a ostatních částí Německa a přivezli si domů zde dosud neznámý titul Ph.D. Tito muži měli předem zajištěny nejvyšší pozice v akademických kruzích, ve výzkumu a ve vládě, a to až do té míry, že ti, kdo nestudovali v Německu nebo nebyli přímými žáky těchto učenců s německým Ph.D. (jako byl John Dewey žákem G. Stanleyho Halla v Johns Hopkins), měli v podstatě dveře zavřené. Prakticky každý ze zakladatelů americké školské soustavy podnikl cestu do Německa a mnoho z nich sepsalo hojně rozšiřované zprávy vychvalující teutónské metody. Pravděpodobně nejdůležitější z nich se stala ještě dnes v knihovnách dostupná "Sedmá zpráva" Horace Manna.

V roce 1889, tedy před více než sto lety, byla úroda připravena ke sklizni. V tomto roce hlavní vládní komisař pro vzdělání William Torrey Harris ujistil magnáta železnice Collise Huntingtona, že jsou americké školy vědecky navrženy tak, aby se zabránilo "přílišné vzdělanosti". Komisař přímo uvedl, že průměrný Američan bude spokojený se svou prostou životní rolí, protože nebude zažívat pokušení pomýšlet na roli jinou. V roce 1896 řekl slavný John Dewey (tehdy na Univerzitě v Chicagu), že nezávislí, samostatní lidé jsou pro kolektivní společnost budoucnosti kontraproduktivním přežitkem. Podle Deweyho měli být lidé budoucnosti (a jejich role) vymezováni svými asociacemi a spolky, nikoli svými vlastními schopnostmi.

V takovém světě jsou však lidé, kteří čtou příliš dobře nebo příliš brzy nebezpeční, protože se sami zhostí svých životů, vědí příliš mnoho a také vědí, jak bez konzultace s odborníky sami zjistit to, co neznají. Dewey měl za to, že velkou chybou klasického školství bylo učení se čtení a psaní v raných školních letech. Prosazoval, aby byla fonetická metoda při učení čtení zrušena a nahrazena metodou čtení celých slov. Ne snad proto, že by posledně jmenovaná byla efektivnější (připouštěl, že je naopak méně efektivní), ale protože nezávislí myslitelé, kteří byli jen těžko socializovatelní, byli právě čtenáři náročných knih. A socializací Dewey rozuměl plán sociálních snah řízený nejlepšími vládními mysliteli.

Jednalo se o velký krok na cestě ke státnímu socializmu, státní formě začínající v Prusku; vizi, která je zásadně odtržená od americké minulosti, jejích nadějí a snů. Deweyho dřívější profesor a blízký přítel G. Stanley Hall v přibližně stejné době prohlásil: "Čtení by nadále nemělo být jakýmsi fetišem. Čtení by měla být věnována jen malá pozornost." Hall byl jedním ze tří mužů zodpovědných za zavedení šílené administrativy ve třídách. Jak obrovskou se opravdu stala, můžeme pochopit jen za použití přirovnání. Např. Stát New York zaměstnává více školních administrativních pracovníků než bývalé Evropské hospodářské společenství dohromady.

Jakmile si uvědomíte, že školy jsou tu od toho, aby řídily chování, slovo "reforma" nabude zcela zvláštního významu. Znamená upravení mašinérie tak, že mladí nebudou tolik pokrouceni, ale jejich mysl a tělo budou vědecky kontrolovány. Pomáhat dětem lépe používat svou mysl není středem zájmu. Bertrand Russell jednou poznamenal, že americké školství je jedním z nejradikálnějších experimentů v lidské historii, když Amerika dobrovolně odepírá svým dětem nástroj kritického myšlení. Pokud chcete děti naučit myslet, začnete s nimi jednat vážně už ve chvíli, kdy jsou malé, přenecháváte jim zodpovědnost, hovoříte s nimi upřímně, zajišťujete jim soukromí a umožňujete jim být od začátku čtenáři a hodnotiteli významných myšlenek. Tak to je, pokud je chcete naučit myslet.

Neexistují důkazy, že by toto bylo od začátku povinného vzdělávání záměrem státu. Když Friedrich Fröbel v Německu v 19. století navrhoval svou ideu tzv. kindergarten, tedy mateřských škol, neměl na mysli "zahradu pro děti", ale metaforu učitelů jako zahradníků a dětí jako zeleniny. Mateřské školy byly vytvořeny jako způsob, jak přerušit vliv matek na své děti. Se zájmem zaznamenávám růst počtu denních center v USA a opakované prosazování snížení věkové hranice pro vstup do školy na 4 roky.

Hnutí směřující ke státnímu socializmu není nějakou dějinnou kuriozitou, ale mocnou dynamickou silou. Bojuje o život navzdory tomu, že skrze různé poukázky a slevy na daních přichází o důležitou finanční mízu. Proráží si cestu dál s požadavkem ještě větší nadvlády nad dětskými životy a ještě více peněz zaplacených za protažení školního dne a roku, které tato nadvláda vyžaduje.

Dalo by se čekat, že tak pro jedince, rodinu a komunitu viditelně destruktivní počin, jímž školství vládního systému je, spolu s rostoucím agresivním obíráním poplatníků daní, se musí na základě svých neutěšených výsledků zhroutit. To se však nestalo. Vysvětlení nalezneme v přeměně školství z prosté služby rodinám a městům v obrovské centralizované firemní podnikání.

I když má tento vývoj znatelný negativní efekt na naše obyvatele i demokratické tradice, učinil ze školství jednoho z největších zaměstnavatelů v USA a vedle Ministerstva obrany největšího poskytovatele smluv. Oba tyto fenomény zajišťují monopolnímu vzdělávacímu systému mocné politické přátele, publicisty, advokáty a ostatní užitečné spojence. Toto je podstatná část vysvětlující, proč žádná selhání nikdy věci ve školách nezmění nebo je nezmění na dlouho. Lidé zaměstnaní ve školství přečkají jakoukoli bouři a udržují dohled veřejnosti s jeho krátkodobě zaměřenou pozorností pořádně zmatený.

Přehled krátké historie této instituce odhaluje model, kdy se střídají fáze veřejného pobouření následované ještě větším rozšířením monopolu.

Po třiceti letech strávených v řadě veřejných škol (některých považovaných za dobré, jiných za špatné), cítím jistě, že management nemůže vyčistit svůj vlastní dům. Ten jen vytrvale odsouvá každou významnější změnu. Pro "majitele" tohoto systému neexistuje motivace jej měnit a ani nemůže bez vnější soutěže.

To, co na pár desetiletí potřebujeme, je volně proudící trh, který jsme měli v počátcích naší národní historie. Nemůžeme dostatečně zdůraznit, že neexistuje teorie přesně definující způsob, jakým se děti učí nebo jaký způsob učení je nejcennější. Tím, že předstíráme existenci něčeho takového, jsme se odstřihli od informací a inovací, jež může nabídnout pouze opravdový trh. Naštěstí je naše národní situace po většinu času tak příznivá, že její náskok před pochybeními zůstává obrovský.
Ovšem budoucnost už tak jasná není. Násilí, drogová závislost, rozvodovost, alkoholismus, osamění... Toto všechno není ničím jiným než skutečným měřítkem chudoby v oblasti vzdělávání. Samozřejmě, že k zodpovědnosti mohou být volány školy, jelikož ony jsou institucemi majícími monopol v oblasti využití dětského času. V demokracii nemohou být posledními soudci odborníci, ale lidé.

Věřte lidem, dejte jim na výběr a tato noční můra zmizí během jedné generace.

ZDROJ


 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře