Nesmíme zapomenout!

1. únor 2015 | 13.50 |

Na tomto strašném záběru je Kyjev v roce 1941. Babí Jar. Matka vteřinu před smrtí svírá dítě. Člověk v uniformě SS, který za okamžik zabije matku a dítě, není Němec. Je Ukrajinec, rodák z Žitomyru. Sloužil ve 14. dobrovolnické divizi "Halič", a od roku 1943 se podílel na činnosti Einsatzgruppen.



Zločiny Banderovců

Odkud jsou ty podrobnosti? Prakticky od něj samotného. Tuto fotografii mu vzali partyzáni spolu s armádní známkou. Vzali, když ohledávali jeho tělo. Děsivá fotografie se stane jedním z nejvýmluvnějších svědků zločinů nacismu u Norimberského procesu.

Ale nejvíce překvapivé je, že byla tato fotografie mezi osobními věcmi zabitého banderovce. Mezi dopisy z domova a rodinnými fotografiemi leželo TOHLE. Byla pečlivě uchovávaná – fotografie na památku. Možná dokonce pro rodinné album. Ve stáří s hrdostí ukazovat dětem a vnoučatům: takhle jsem kdysi odvážně bojoval za samostatnou Ukrajinu...

Němci zabíjeli Židy, Rusy, Bělorusy a Ukrajince. A Ukrajinci zabíjeli Židy, Rusy, Bělorusy a Ukrajince. Jenomže první to dělali lhostejně nebo dokonce s odporem (nikoli kvůli lítosti nad oběťmi, ale protože pro árijského nadčlověka je to nedůstojná práce), a Ukrajinci z Haliče a řady jiných oblastí Ukrajiny to dělali vesele, s radostí a zápalem.
Ani první, ani druhé tyto rozdíly neomlouvají. Přesto tento rozdíl říká hodně o Ukrajincích.

Před několika lety se mi povedlo přečíst v kvalitním překladu z polštiny knihu o volyňském masakru a obecně o banderovském hnutí (v Polsku se takové knihy občas vydávaly jenom během několika málo let. U nás nevycházely vůbec – z důvodu idiotského "přátelství národů").

Jedna z kapitol – při veškeré neuvěřitelné krutosti této knihy – mne zasáhla nejvíce. Šlo o úryvky nebo celé verze dopisů banderovců svým příbuzným, přátelům a spolubojovníkům. Takový "člověk" tu například píše o krásné budoucnosti Ukrajiny (bez Židů a Rusů)a důvěrných rozhovorech a snech o ní se spolubojovníky, vzpomene na oblíbenou báseň nějakého ukrajinského básníka o přírodě a domově, a pak bez přechodu stejnými slovy popisuje, jak znásilňoval a zabíjel desetiletou holčičku – se stejnými emocemi, od srdce. Píše, jak pak ležel na mrtvole, kouřil a přemýšlel o svobodné Ukrajině. A pak zase – o posezení na dovolence, o baráku a staré matce.

Byly tam i strašnější dopisy, občas se dokonce "skoro" obešly bez zvěrstev. Důležité je něco jiného. Němci, i když ne všichni – si uvědomovali, že konají zlo. Ale ospravedlňovali se ideou, nezbytností, válkou, rozkazem. Dokonce tvrdohlaví nacisté pro sebe podvědomě, mezi řádky hledali omluvu.

Tihle – nikdy. Zlo jako představa pro ně neexistovalo. Zabít Žida, Poláka, Rusa – je dobré vždy. Zabít Ukrajince je zlo, ale pokud Ukrajinec "není správný" (třeba špatně mluví ukrajinsky anebo se špatným přízvukem, pomáhá anebo lituje zase ty Židy, Poláky, Rusy) – je to taky dobré.

Občas je dokonce dobré zabít dobrého Ukrajince – pokud je to kvůli svobodě a Ukrajině (ze všech bojujících v té šílené válce armád jenom banderovci masově zabíjeli své zraněné během ústupu nebo dokonce ofenzivy – aby nezdržovali postupování svých jednotek.

Když Stepan Bandera v roce 1941 během svého proslovu ve Lvově, kde připravoval "chlapce" k "práci", dával instrukce takovými slovy: "Pro nás má význam jenom Ukrajina, její svoboda a čistá podoba. Zeptáte-li se mně, kolik Ukrajinců lze a je potřeba zabít kvůli svobodě a Ukrajině, odpovím jenom – všechny kromě těch, které lze a je potřeba nechat."

Tohle všechno má bezprostřední souvislost s dneškem. Zaživa upálení lidé v Oděse. Slavjansk, proměněný v město duchů, zabité ženy a děti, rozstřílení novináři, letadlo sestřelené nad Luhanskem říká jediné – oni se vrátili.

Přímí a ideoví potomci těch, co tehdy šli za Banderou, Šušchevičem, Konovalcevem... a ostatními. Dostali jsme se do škaredé situace, protože jsme nepochopili nejdůležitější – že jsou JINÍ.
Včera jsem sledoval diskuzi dvou uživatelů (mimo svou stránku). Oba zoufale psali třetímu, že NIKDO záměrně nesestřelí dopravní letadlo. Že se to nemohlo stát, protože se to nemůže stát nikdy!

Že Ukrajinci sestřelili letadlo omylem. NEMOHLI to udělat záměrně a promyšleně. Nechceme věřit, že existují lidé, schopní dobrovolně zabít sebe, svůj národ, sousední národ, celý svět dokonce nikoli kvůli ideji, ale pocitu. Pocitu nenávisti ke všemu neukrajinskému.
Dokonce i němečtí vojáci a důstojníci SS, kteří viděli koncentrační tábory, psali o "nelidské nenávisti" v očích těch Ukrajinců. Dnes se díváme na ty samé oči a činy jejich majitelů. Díváme se, ale nechceme vidět.

Chudáci, podvedli je! – litujeme je. – Přijde zima a jak pak ti chudáci budou skákat, běhat a zabíjet?

Ale věřte mi, budou v pohodě. Nenávist zahřeje mnohem lépe, než náš plyn. A pokud nezahřeje, tak lze jít udělat požár u souseda, zahřát se u ohně jeho zhasínajícího domu, mezitím znásilnit jeho ženu, a bavit se zabíjením jeho dětí.

Udělali jsme strašnou chybu. A za tuhle chybu teď budeme platit nejvyšší cenu. Židi, kteří se setkali s nacismem, chrání a uchovávají vzpomínku na toto zlo. S dětmi navštěvují muzea, koncentrační tábory a všechno jim ukazují. Nešetří dětskou psychiku. Aby i přes bolest a slzy otiskli do paměti, do každé buňky svého těla, co je to nacismus a proč musí být zničen.
Ale vedle nás se zrodilo strašnější zlo – Ukrajinci – banderovci. Tvrdohlavější, krutější, nelidštější. A vytrvalejší.

Dali jsme ale přednost zapomenutí na ně, vyškrtnutí z paměti. Abychom nekazili naše vztahy, neotvírali jsme muzea a memoriály, nepsali jsme knihy, nenatáčeli filmy, nedávali slovo starým lidem, kteří si tohle pamatují.

Pamatuji si, jak jednou můj děda přišel domů v předvečer květnových svátků v slzách. Působilo to silně a neobvykle. Málokdy slzel, dokonce ani v den vítězství nad fašismem, a tady byl najednou starý a plačící člověk...

Až později vyprávěl, že na oslavě ve škole, kam ho pozvali jako válečného hrdinu a veterána, namísto parádních historek o spolubojovnících zkusil vyprávět žákům o tom, co viděl na Ukrajině – v Kyjevě, ve Lvově, na Volyni... Nenechali ho mluvit ani deset minut. Učitelka s ředitelkou ho doslova vyhodili z oslavy.

- Jak můžete! Mohli tady být i Ukrajinci, ukrajinské děti! – křičely na něj už na chodbě.

A děda vzlykal, pak už trochu napitý, a říkal, že musíme pamatovat. Pamatovat si nejenom spáchané zločiny. Pamatovat si, že to byli JINÍ lidé. "Nejsou takoví, jako jsme my" – říkal mi děda a říkal: nedej Bože pro Rusko a Rusy, aby se zase vrátili.
Dnes se Ukrajina ocitla pod vládou banderovců. Před našima očima budují společnost a stát svých zvrhlých snů.

Nerozumíme, nechceme rozumět, že ti lidé jsou schopní jakéhokoliv zločinu, jakéhokoliv násilí. Jakékoliv nízkosti.

Když pálili lidi v Oděském Domu odborových svazů, zdálo se, že nemůže být nic strašnějšího. Když Slavjansk srovnávali se zemí z hory Karačun, zdálo se, že nic nelidštějšího nemůže být. Když ve čtvrtek spadlo malajsijské letadlo z 10 kilometrů, zdálo se, že nic podlejšího nemůže být. Ale logika, rozum, slova a vzpomínky mého dědy mi napovídají, že může. A že bude.

Můj dávno zemřelý děda měl pravdu. A já a my všichni jsme se mýlili. Brzy to všechno pochopíme. Důležité je, aby nebylo pozdě.

Alexander Petrakov

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře