Úskalí dobrých úmyslů

3. únor 2015 | 12.09 |

Katolická charita Caritas Europa vyzvala Evropskou unii, aby zajistila, že si migranti z nečlenských států EU budou moci přivést své rodiny. Některé členské státy EU jim v tom totiž brání, a to prý je diskriminující. Abstraktně vzato by se mohlo zdát, že se i tato iniciativa řadí mezi bezpočet bohulibých aktivit Charity, o jejíž úctyhodnosti nepochybují ani rozumnější ateisté. Krom toho se výzva k sjednocování rodin přistěhovalců ozývá v prostoru, který je ovládán ideologií sekulárního humanismu. A ta, jak známo, podniká od dob osvícenství vítězné tažení za osvobozením moderních Evropanů od středověkých předsudků křesťanské morálky. Rodina je už bezmála vnímána jako papežský výmysl k zotročování žen; stačí zběžně prolistovat všudypřítomnou feministickou literaturu.

Naléhání představitelů Caritas na politbyro EU je tedy neseno těmi nejlepšími úmysly, zájmem o rodiny. Zdá se proto, že zasluhuje podporu křesťanů. Přihlédneme-li ale ke konkrétnímu politickému kontextu, v němž je výzva situována, vznikají nad její podporou pochybnosti. Proč? Třeba proto, že Evropě hrozí islamizace. Já vím, na takové poruchy úzkostného vědomí máme přece diagnózu: islamofobie. A na přenašeče jejích virů máme zase účinný recept: islamofob! To je jako rána kladivem. Zaručeně probere z poblouznění a rychle vrátí do reality – vyměřené politickou korektností. Nebo snad chcete být označeni za rasisty? To si každý (zvláště produktivní) občan dobře rozmyslí.

Mainstreamoví multikulturalisté (a že jich je i mezi křesťany požehnaně) poukazy na hrozbu islamizace rozhodně odmítají; vnímají ji jako paniku extrémistů. Volí přitom úspěšnou strategii okamžitého zařazování těch, kdo na hrozbu poukazují, mezi nácky či aspoň fašisty. Jde sice o starou kágébáckou techniku, ale funguje náramně. Je to také velice výhodné. Nemusíte své ideologické vyznání vystavovat nepříjemným pochybnostem a náročným diskuzím. Ušetřenou energii pak můžete věnovat pilování rétoriky k působivému kázání a okřikování "extrémistů". Tak to ve světě ideologů chodí. Rubem této výhody je sice nevšímavost k tomu, že oponenti mohou mít v zásobě i něco jiného, než slogany typu "nic než národ", ale takovou informaci ideologové multikulti rádi oželí. Mohla by nejen otřást jejich kazatelskými postoji, ale také narušit jejich sebeobraz vychovatelů zaostalých mas v ušlechtilostech nového humanismu.

Kdo ale není zaslepen ideologickými brýlemi, měl by brát problém islamizace Evropy vážně. Neboť demografická fakta a nepřehlédnutelná skutečnost nábožensky motivovaného násilí muslimů musejí bez dalšího vyvolávat u lidí, kteří se drží zdravého rozumu a nepřejí si zánik západní civilizace v Evropě, obavy. Když je kvůli tomu aktivisté multikulti pohotově deklasují na extrémisty, vzniká otázka, kdo je tu vlastně extrémista? Četl jsem řadu inteligentních úvah o nebezpečí islamizace. Jejich autoři věcně a s chladnou hlavou prokazují, že bagatelizování problému, ani přitroublé moralizování politických korektorů není namístě; za všechny jmenuji G. Sartoriho. Jestliže světlonoši multikulti odbývají takové oponenty nálepkou islamofobů, pak můžeme mluvit o kulminaci ideologického myšlení v zavilé hlouposti.

Ptejme se tedy přesvědčených multikulturalistů, případně obětí jejich zdařilé manipulace, jaké relevantní důvody mají pro své tvrzení, že Evropě žádná islamizace nehrozí.

První důvod říká, že islám je mírumilovné náboženství. Opravdu? Patří k výsadám ideologa, že čte selektivně: vidí, co vidět chce, zamlčuje, co se mu nehodí. V Koránu jsou texty mírumilovné i texty vyzývající k násilnému šíření víry. Pro nezaujatého interpreta těžký oříšek; ne tak pro multikulturalistu. Ten má apriori ideologické jasno: první zdůraznit, o druhých nemluvit, případně mlžit.

Z hlediska povahy islámu je tedy nemožné argumentovat jeho mírumilovností. Jak by chtěli multikulturalisté v solidní diskuzi ozřejmit, že evropští muslimové zvolí natrvalo "mírnější verzi" své víry, že budou soustavně ignorovat výzvy a návody Koránu k páchání násilí na nevěřících? Nebo snad máme s těmito okázalými lidumily doufat, že evropští muslimové budou, ještě dřív než opanují Evropu, převychováni v duchu relativisticko-hédonického vyznání svých velkorysých hostitelů? Vždyť je multikulti relativisté přímo vyzývají, aby si uchovali svou kulturní (nábožensko-eticko-právní) identitu. Není přece horší, je jen jiná, jak už dnes ví každý absolvent prvního semestru jakéhokoli humanitního oboru. Jeden z uznávaných architektů multikulti (Habermas) je např. s filosofy historismu přesvědčen, že kulturní identita je součástí identity samotného lidského bytí. Její zachování je tudíž lidským právem jedinců příslušné kultury. Je to samozřejmě ontologický nesmysl, jenže to dnes nikoho nezajímá. Z hlediska liberální ústavy je to ale také nesmysl politicko-právní.

Aby tedy rozptýlili obavy z islamizace Evropy, musí multikulturalisté při obhajobě své vize mírumilovného soužití předpokládat, že evropští muslimové buď ztratí svou víru, nebo jí budou permanentně rozumět a uplatňovat selektivně – se smyslem pro náboženskou svobodu nemuslimů; třetí možností je hrozba islamizace. Jakým kouzlem by ale multikulturalisté chtěli jednu nebo druhou variantu svého utopického scénáře zajistit? Pokud to nevysvětlí, nemůžeme brát jejich ujišťování, že Evropě islamizace nehrozí, vážně. Musíme naopak zapochybovat o jejich úmyslech či zdravém rozumu; možná o obojím.

Když uvážíme, že Mohamed jako absolutní autorita a vzor muslimů sám šířil islám mečem, blíží se pravděpodobnost druhé varianty k nule. Tím už vychází najevo citelná argumentační nouze multikulturalistů. Nezbývá jim už totiž než doufat, že ve zbývajícím čase ještě stačí evropské muslimy připravit o jejich víru. Musejí věřit, že je rychle svedou na kluzký svah svého nevázaného způsobu života, kterým ovšem muslimové jako takoví pohrdají. Kdo má ale takovou naivní, ideologicky instalovanou víru multikulturalistů sdílet?

Ideologické myšlení samozřejmě snese kdejaký předsudek, tím spíše kdejakou naivitu, jen když je ve směru utopicky definovaných zářných zítřků. Samotná obhajoba fenoménu muslimského přistěhovalectví se však logicky hroutí. Plný, neutajovaný obsah Koránu, jeho oslava džihádu jako útočné války na šíření islámu i Mohamedův příklad především bezpečně falzifikují přesvědčení, že islám nepředstavuje pro Evropu žádnou hrozbu. Zároveň také ukazují, že není rozumně možné redukovat násilnický potenciál islámu na hrstku teroristů, když je zakódován v jeho základech. Taková redukce je jen osvědčeným ideologickým sedativem bruselského establishmentu. U něj však musíme počítat s tím, že sofismata, demagogie a zneužívání servilních odborníků v zájmu těch jedině správných vizí evropské kulturní politiky jsou jeho pracovní metodou. Zdá se být tedy nadlidským úkolem, aby obhájce vstřícné imigrační politiky k muslimskému světu, obhájil v poctivé diskusi svou věc.

Druhým důvodem proti hrozbě islamizace je sázka na mírumilovnou většinu evropských muslimů. Připusťme pro tuto úvahu, že umírněných muslimů je v Evropě víc než bojovných fundamentalistů. Co to znamená pro otázku, jestli Evropě hrozí islamizace?

Kdo tvrdí, že islamizace nehrozí, musí předpokládat, že se po případném demokratickém převzetí státní moci prosadí umírněná většina, která fundamentalistům zabrání, aby vytvořili islámský stát. Jistotu, že hrozba islamizace je planá, přitom musí opírat o jistotu tohoto předpokladu; s mírou jeho zpochybnění hrozba islamizace vzrůstá. Naproti tomu oponentovi stačí méně než padesáti procentní pravděpodobnost opačného vývoje, k tomu, aby byl jeho poukaz na hrozbu islamizace brán vážně. Jak se to tedy má s jistotou tohoto předpokladu ideologicky naprogramovaných optimistů? Zpochybnila ji už předchozí úvaha o nepravděpodobnosti vize, podle níž by si umírnění muslimové osvojili smysl pro náboženskou svobodu jako konstantu své víry.

Ale představme si to konkrétně. Právě došlo k historickému triumfu islámu. Co se po staletí nedařilo vojensky, to se poddalo dějinným samospádem. Kombinací materialismu a relativismu se intelektuálně zdecimovaná a morálně vysílená Evropa vydává sama. Z jakých zdrojů asi budou umírnění muslimové čelit euforii a v ní přítomnému pokušení triumfalismu? Opravdu jsou tak oddáni myšlence náboženské svobody, že se vzepřou (v rámci islámu) legitimním snahám fundamentalistů? Takovou oddanost nevykazovali po celá staletí ani křesťané, a to měli v zádech jinou autoritu než autoritu Alláhova válečníka.

A další problém: Kolik z těch umírněných muslimů se z taktických důvodů jen jako umírnění tváří? Mají to snad aktivisté multikulti statisticky podchycené? Jak by mohli? A kolik z těch umírněných neobnoví v tom historickém opojení své vpravdě muslimské přesvědčení a neposílí své náboženské sebevědomí? Krom toho není žádným tajemstvím, že už po celá desetiletí je v islámském světě patrný trend návratu ke kořenům, k očistě islámu od západních škodlivin; a že masy na tento fundamentalismus snadno slyší. V historicky zlomové době opanování Evropy na něj snad slyšet přestanou? Opět nadlidský úkol získat tu poctivé přesvědčení, že se masivním přistěhovalectvím muslimů nic neděje, že není čeho se obávat.

Když tedy ti úctyhodní lidé z Evropské Charity bezelstně plédují za přistěhovalce, těžko se lze ubránit otázce, jestli se tím neřadí mezi "pachatele dobra". Jestli by k té přemíře lásky nebylo dobré přidat i špetku pravdy. Že se to dnes v křesťanském světě často nedaří, není podle mého ani tak vinou lidí praxe, jako spíš těch, kteří jim vytvářejí intelektuální zázemí. Budu konkrétní. Profesor T. Halík se kdesi nechal slyšet, že problém s muslimskými přistěhovalci je v nás. To my se prý musíme naučit s nimi vycházet. Vidíte? Žádná prvoplánová fobiózní reakce, kde strůjcem problémů je ten druhý, nýbrž zralý postoj sebereflexe.

Ano, profesor Halík si dává záležet, aby nebyl prvoplánový, a má v tom úspěch. Přesto se vzhledem k výše naznačené nepřesvědčivosti apologetů muslimské mírumilovnosti nemohu zbavit dojmu, že se tu jedná o páně profesorovu (pravda, efektní) hraběcí radu. Sebezpyt je jistě potřebný, ale neměl by překrývat schopnost vidět nespravedlnost i mimo sebe a podvazovat odhodlání jí čelit. Jinak se jeho zdůrazňování mění v hloupé či ideologicky účelové moralizování.

V našem prostředí si takového moralizování užíváme dosyta v souvislosti s horoucím aktivismem lidsko-právních buditelů, samozvaných ochránců tzv. lidských práv utlačované cikánské menšiny. Jejich vychovatelská póza a pocity morální nadřazenosti se nedají přehlédnout. Stejně tak je ale nepřehlédnutelná jejich slepota k požadavkům elementární spravedlnosti. Lidé, kteří nesou tíhu soužití s cikánskými komunitami, se např. denně strachují o své děti – a stát tu notoricky selhává. Loupeživé tlupy (říká se tomu cikánská férovka) opravdu nejsou výmyslem (prý) rasistické majority.

Křesťanští aktivisté ale nechtějí být pozadu, a tak je v této situaci nenapadá nic chytřejšího, než poučovat zoufalé lidi, že nenávist není řešení. Samozřejmě, že není řešením, ale problémem je kontext, v němž se s tou pravdou vytasili. Ten je totiž takový, že se tu lidé dostali do patové situace soustavně neřešené nespravedlnosti. Adekvátní reakcí na ní je tedy probuzení smyslu pro elementární spravedlnost. Tak to přirozeně vidí a cítí každý, kdo není zaslepen ideologií, nebo ochromen strachem, že by snad mohl být při oprávněné snaze o nápravu nařčen z rasismu. Ne tak křesťanští aktivisté. Sice čtou denně evangelium, ale v dané situaci požadavky elementární spravedlnosti nerozpoznávají. Jak je to možné? Zřejmě proto, že mají základní mravní instinkty překryty zdánlivostmi ideologie multikulti. Přitom jim nedochází, že si tou zaslepenou ušlechtilostí říkají o to, aby byli vystaveni stejným zkouškám a "v reálu" ukázali, jaké že tedy mají řešení.

Manipulováni šíbry neomarxistického ražení, nechávají si vnutit ideologickou šablonu, podle níž jsou těmi utlačovanými apriori všichni, kromě heterosexuálních bílých mužů a jejich přisluhovačů. Utlačovaní pak musejí být hájeni za všech okolností a všemi prostředky. Jakožto "utlačovaní" jsou totiž vždycky v právu, jsou tedy nekritizovatelní; říká se tomu tolerance. Tento multikulti mravní idiotismus je už celá desetiletí rozšířen v západních společnostech. Jak by nás tedy mohl minout? Aby nám z něj něco neuniklo, o to se právě starají soudobé kultuře otevření intelektuálové.

Budu zase konkrétní. V našich médiích oblíbený a ve světě oceňovaný teolog, sociolog, psychoterapeut a podle mnohých i filosof, profesor Halík, si vytkl otevřenost soudobé kultuře za svůj axiom a intelektuální program. Jistě, nelze žít mimo stávající kulturu. Ale je nutné s ní vždycky vyjít, a tedy i výt? Věřím, že i pan profesor by uznal, že nikoli. Problém je ale v tom, podle jakých kritérií můžeme v soudobé kultuře odlišovat přijatelné od nepřijatelného. Protože je pozdní kultura Západu rezultátem filosofických idejí, je pro výběr toho přijatelného rozhodující filosofická orientace. A tady je Halíkův problém. On zřejmě celoživotně uvěřil svým Mistrům (Patočka, Heidegger...), a proto si nedá vzít ani kolosální kantovské předsudky o metafyzice, tím méně pak omyly relativistických filosofů historismu. Etická dezorientace je pak zaslouženým důsledkem takové nefilosofické víry v moderní Mistry. Halík má v této souvislosti např. velký filosofický problém s přirozeným mravním zákonem. Nastupuje náhradní, ideologická orientace, kombinovaná v jeho případě s vírou. Výsledkem takového mixu je pak profil intelektuála, u něhož je míra nekonzistence vždy individuální. Pravidelně se tu ale vyskytuje tendence k výsekové, situační spravedlnosti.

Ani Halík není vůči této tendenci imunní. Svou podstatnou závislostí na moderní filosofii nutně ztratil schopnost filosoficky evidentního zakotvení mravnosti. Odsoudil se tím k etickému fideismu s následně libovolným výběrem etických obsahů. Proto se i on snadno dostává pod silný vliv ideologické pseudomorálky, která vzešla z jeho intelektuálního prostředí, a jejíž účelová svévole postrádá rozumný korektiv. Kde chybí smysl pro přirozený mravní zákon, tam vzrůstá význam dobových konvencí. Pro ilustraci: V jednom pořadu si Halíkův intelektuální souvěrec O. Liška (předseda zelených) neodpustil stranickou sebechválu, když v diskuzi o kvótách pro ženy zdůrazňoval, že zelení vždycky ctili etické principy. No ovšem, etické principy. Co všechno se dnes nepovažuje za etiku.

Čím to asi bude, že ideologové dvacátého století, multikulturalisty nevyjímaje, ustavičně vzývají nějakou spravedlnost, aby vzápětí v jejím jménu páchali (obvykle větší) nespravedlnost; že okázale adorují svobodu, aby ji vzápětí upírali (nejen) těm, kdo jejich víru nesdílejí? Politická korektnost jako cenzorský nástroj multikulturalistů je učebnicovým příkladem takového pokrytectví, či chcete-li takové dialektiky. Političtí korektoři s únavnou pravidelností cedí komáry a polykají velbloudy. Nevšiml jsem si, že by někdo z Havlova intelektuálního okruhu na tento (jak rádi říkají) paradox reagoval. Když jim uživatelé zdravého rozumu mnohokrát namítli, ať si zkusí existenciální multikulti soužití s (abstraktně?) milovanými cikány, dalo by se mlčení krájet. Jejich otevřenost dokořán prostě nemá rozumnou míru; je čistě ideologická. Proto nahrazují seriózní diskuzi monologickou, moralizující rétorikou; námitky zasklívají. Také paradox, uvážíme-li že jsou obvykle vášnivými propagátory dialogu a neméně vášnivými odpůrci moralizování. To ale není nic překvapivého; levicoví intelektuálové mají přece rozpory v krvi.

Jestliže se tedy křesťané nechávají školit takovými učiteli, pak se nemůžeme divit, že jejich dobré úmysly často neladí s realitou. Ani profesor Halík nebude v našem problému islamizace Evropy dobrým rádcem. On přece důležitě vede mezináboženský dialog s velkým muftím a nenechá si ho kazit nějakými zpozdilými islamofoby. Nálepkování oponentů jde Halíkovi dobře; holt běžná rutina levicových intelektuálů. Když ale pravidelně mluví o svých politických odpůrcích zprava jako o fašistech, vyvstává otázka, jestli ten okázale doporučovaný sebezpyt aplikuje také na sebe. Možná se mýlím, ale mně takové nálepkování připadá už za hranicí – no řekněme dobrého vkusu. A risknu ještě jeden omyl: Zlehčování hrozby islamizace Evropy z ideologicko-ekumenických důvodů mi zase připadá jako velice tupé a nezodpovědné.

Na opačném pólu jsou křesťané, kteří hrozbu islamizace nepopírají, ale naopak vítají. Je to prý boží trest, který na sebe Západ přivolal svou zkažeností. Netroufám si číst boží záměry, ale domnívám se, že proti takové míře nesvobody a nespravedlnosti, jakou představuje možná islamizace Evropy, je třeba se postavit. Až se totalita ukáže nevyhnutelnou, budou muset křesťané hledat způsob, jak v ní žít; mají s tím zkušenosti. Dokud však nenastala, byla by podle mě jak pasivita, tak i vstřícné očekávání islamistické totality selháním.

Pasivitu ordinují levicoví intelektuálové a bruselský establishment. Nechápu, který z jejich motivů může křesťanské intelektuály tak oslovovat. Snad záměrné ředění západní populace, abychom se konečně zbavili nenáviděné křesťanské morálky? Nebo snad masivní nárůst voličů materialistické levice? Spíše to bude jen ta trapná intelektuální podbízivost zakomplexovaných, protože filosoficky rozkolísaných křesťanů, pro něž je nejvyšší vzdělanostní metou být na úrovni doby.

Vstřícné očekávání "božího trestu" vypadá také impozantně, přímo duchovně. Jen jestli si tu vizionáři něco nenamlouvají, jestli jen Pánu Bohu nevnucují své nápady vzešlé z frustrace.

ZDROJ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře