Máme tu kolaboranty - Rozhovor PL s Petrem Hamplem

21. březen 2015 | 12.50 |

Byli jsme vmanévrováni do úplně zbytečné studené války s dlouholetým spojencem – Ruskem, které není hrozbou. Česká republika ztratila obranyschopnost, byly podepsány smlouvy, které přinesly zánik pracovních míst a omezování občanských svobod. Evropská byrokracie už je tak neschopná, že když se vás snaží zničit, způsobí menší pohromu, než když se vám snaží pomáhat.

Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle vás pravda?

Podle mého názoru už v dnešní době nemá smysl o geopolitické situaci hovořit. Hovořit o zájmu Francie, Anglie, Ruska a tak dále – to mělo smysl, dokud se fakticky jednalo o zájem francouzského krále, anglického krále a ruského cara. K zájmům sedláků v těch zemích se příliš nepřihlíželo. Dnes ale země nemají své jasně definované majitele. Můžete tedy hovořit o zájmech jednotlivců nebo skupin, rozhodně ne však o zájmech národů.

Z tohoto pohledu můžeme nahlížet i na českou zahraniční politiku. Byla úspěšná v tom smyslu, že někteří členové byrokratických aparátů dostali výborná pracovní místa v EU, NATO, některých korporacích a tak dále. K zájmu většiny obyvatel se nepřihlíželo ani okrajově. Z pohledu normálního člověka lze českou zahraniční politiku označit za tragickou. Byli jsme vmanévrováni do úplně zbytečné studené války s dlouholetým spojencem, Česká republika ztratila obranyschopnost, byly podepsány smlouvy, které přinesly zánik pracovních míst a omezování občanských svobod. To není otázka toho, zda jsou diplomaté momentálně víc nakloněni Rusku, USA nebo Saúdské Arábii. To je otázka toho, jak bezohledně se chovají ke svým spoluobčanům.

Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Pokud nás zajímá dopad zahraniční politiky na běžné obyvatele, nemůžeme o nikom říci, že tu zanechal kladnou stopu. Václav Klaus sice něco udělal pro obranu našich zájmů proti evropské byrokracii, na druhou stranu to byl on, kdo nás do EU přivedl. Začátkem 90. let, kdy se rýsovalo spojenectví Česko-Slovensko-Polsko-Maďarsko, to byl právě Václav Klaus, kdo se proti této možnosti postavil a spěchal do EU. Pravda, Evropská unie tehdy vypadala jinak než dnes. Ale třeba Margaret Thatcherová už tehdy předvídala budoucí vývoj.

Něco podobného je možné říct o Miloši Zemanovi. Jeho prezidentská zahraniční politika je v plném souladu se zájmy nižších vrstev (až na podporu eura), ale jako premiér prosazoval přesně opačné věci. A pak jsou tu osobnosti, jejichž vliv byl po celou dobu čistě destruktivní – od Václava Havla přes Alexandra Vondru až po současného ministra zahraničí nebo europoslance Zahradila.

Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou "jdou na kompromis". Kde je v obou dilematech, tedy "severojižním" i "středo-východoevropském" do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu a podobně?

Myslím, že to nejde o to, zda je ta která země na severu nebo na jihu, ale že jde o to, nakolik tamní elity berou ohledy na své spoluobčany. V zájmu občanů České republiky je, aby Rusko bylo stabilním a prosperujícím státem, a aby totéž platilo i o Ukrajině. Z hlediska občanů České republiky je lhostejné, jakým způsobem bude stability a prosperity v Rusku dosaženo. V zájmu občanů České republiky je intenzivní obchod a případně i obranné spojenectví s Ruskem. Zdůrazňuji, že tím nemyslím podřízenost, ale skutečné spojenectví.

A co se týče starosti o Ukrajinu, prvotní starostí naší diplomacie by mělo být, abychom tam nemuseli posílat peníze a aby sem neproudily miliony uprchlíků. Kdybychom se zítra probudili a zjistili, že rusko-ukrajinská hranice vede Kyjevem, bude kvůli tomu dražší chleba? To ať si řeší ti, kdo vyvolali puč na Ukrajině a svrhli řádně zvoleného prezidenta.

V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?

Rusko není a v dohledné době nebude hrozbou ani pro Evropu ani pro svět. Možná obsadí nějaké sporné území, třeba na hranici s Gruzií, ale to je tak všechno. Ostatně, když s těmi lidmi, co dnes hovoří o ruské hrozbě a rusizaci Česka, mluvíte podrobněji, většinou přiznávají, že jejich skutečnou ambicí je dobytí Moskvy, instalace okupačního režimu v Rusku, vnucení západních hodnot tamní populaci a tak dále.

Ve skutečnosti je testováno, zda jsou politici členských státu EU a NATO ochotni vypnout mozek, hodit přes palubu občany svých zemí a prosazovat nesmyslné kroky jen proto, že je nařizuje nadnárodní byrokratický aparát.

Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás "vykrást" a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?

To asi nejspíš děláte legraci. Většina českého hospodářství dnes patří západním korporacím, přičemž ty korporace za investice v Česku nejen nezaplatily, ale sociálně demokratické vlády jim ještě darovaly stovky miliard korun. Americký velvyslanec se chová jako německý protektor za druhé světové války. Vedle toho je tu v počátcích kolonizace z islámských zemí. Tamní vlády tu skupují stovky pozemků, aby tu mohly usídlit osadníky. Mají v tom plnou podporu české vlády, která kolonizátorům poskytuje nejrůznější výhody nad domácím obyvatelstvem. A my se máme bát vlivu ruského kapitálu. To si o nás pánové Šafr, Klvaňa a další myslí, že jsme opravdu tak hloupí?

Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i "bojácná" veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi... Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu "obrany před ruskou propagandou", jak navrhuje komentátor Českého rozhlasu a někdejší diplomat Alexander Tolčinský?

Tak za prvé. Není naší povinností držet západní ani jinou orientaci. Majitelem České republiky je lid České republiky a mělo by se dít to, co je v jeho zájmu. A v zájmu lidu České republiky je země svobodná, stabilní a prosperující. Nikoliv země západní, východní, severní nebo jižní.

Oba ti pánové, které jste jmenoval, by navrhovali omezení občanských svobod, i kdyby žádné Rusko neexistovalo. Jsou to typičtí elitáři, kteří nedokážou snést, že i lidé z nižších společenských vrstev mohou někdy ventilovat své názory a své zájmy. Jejich strategie je dobře uchopitelná. Vlísat se do přízně nějaké cizí mocnosti, nadělat škodu ve vlastní zemi a pak dostat dobré místo někde v New Yorku nebo Bruselu. Za časů mého dědečka se takovým lidem říkalo kolaboranti.

Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější unii i o přijetí eura? Jak se má ČR postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National ve Francii, britský UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?

Samozřejmě, že je třeba postoj změnit. Postoj současné vlády by se dal shrnout slovy "pokud nám pošlete dotace, abychom si je mohli rozkrást, dovolíme vám dělat s Českem a jeho obyvateli cokoliv se vám zamane". Je zapotřebí co nejrychleji odstranit riziko přijetí eura, zrušit společnou imigrační politiku a možná se i připravit na uzavření hranic.

Ty stejné strany, které jmenujete, jsou na vzestupu v celé Evropě. Ani Češi nesmýšlejí jinak. Že se to nepromítlo do volebních výsledků, to je dáno pouze katastrofální neschopností opozičních politiků. Ale zase, připomínám, že se nejedná o český postoj, nýbrž o postoj úzké vrstvy politiků, byrokratů a profesionálních aktivistů, kteří na tom rozhodně neprodělávají.

Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statusu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?

To je nesprávné dilema. Není zapotřebí vybírat si mezi obchodováním s Ruskem a obchodováním s USA. Měli bychom obchodovat se všemi, kdo jsou schopni kupovat naše výrobky a kdo jsou schopni za to něco nabídnout. Pokud ale jedna ze stran říká "když chcete obchodovat s námi, nesmíte obchodovat s nikým jiným", jako to dělá EU, měli bychom se před ní mít na velkém pozoru. Dohodu TTIP bychom rozhodně neměli podepisovat. S americkými firmami můžeme obchodovat i bez ní.

Co je tedy špatného na dohodě TTIP?

Když vám byrokrat předloží k podpisu dokument o více než tisícovce stran, je jasné, že ta záležitost smrdí. Kolik různých skrytých háčků je tam schováno? Kolik překvapení nás v budoucnu čeká? Podepsal byste takovou smlouvu při prodeji svého domu nebo při koupi auta? Něco takového může prosazovat jen člověk, který nemá v hlavě mozek nebo který má nekalé úmysly.

Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení Ruské federace v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy? Může Putin nastartovat rozvoj některých ruských státem kontrolovaných odvětví, jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika... A v kombinaci s "obchodním cestováním" tu do Indie, tu do Turecka, tu do jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím či "benzínkou", jak někteří píší?

Rusko má proti jiným zemím obrovskou výhodu. Lidé, kteří v Rusku rozhodují, tam také žijí, plánují tam strávit zbytek života a většinou počítají i s tím, že tam budou žít jejich děti. Západ se svou tendencí neudělovat některým významným Rusům víza, nebo dokonce zabavovat jejich zahraniční majetky tomu nevědomky ještě přispěl. Ruské vládnoucí elity mají zájem na tom, aby země vzkvétala. To je obrovský rozdíl proti západoevropským zemím, kde tamní elity vědí, že své země mohou zničit a přestěhovat se jinam.

I když se podíváme na nejvíc katastrofální scénáře vývoje ruského hospodářství, je zřejmé, že dopady sankcí na obyvatelstvo nebudou srovnatelně drtivé jako přijetí eura nebo přijetí evropské pomoci. Evropská byrokracie už je tak neschopná, že když se vás snaží zničit, způsobí menší pohromu, než když se vám snaží pomáhat. To není jen otázka Řecka, které bylo pod evropským protektorátem téměř zcela zničeno a kde Mezinárodní měnový fond předpovídá, že pod pokračující evropskou kuratelou nedojde ke zlepšení situace ani za 20 let. Jinými slovy. 10 let eura a evropské pomoci Řekům ublížilo více než německá okupace za druhé světové války. Stejně je tomu v Pobaltí. O těch zemích se tolik nemluví, protože tam německé banky nepřicházejí o peníze, ale dopad faktického přijetí eura má stejně děsivé důsledky. To se mohlo stát především díky tomu, že lidé, kteří rozhodují v Řecku, Pobaltí, ale i o Česku plánují pokračování kariéry v Bruselu, takže na své země kašlou.

A k ruské ekonomické politice. Nevíme, jakým směrem se Putinova vláda vydá, ale doufám, že to nebude rozvoj strategických odvětví. To je dobré pro úředníky, co rozhodují a berou úplatky, to generuje hezké novinové titulky, ale je to špatné pro lidi, kteří v té zemi žijí. Ještě nikdy a nikde na světě to nefungovalo. Cesta k růstu jde přes omezení byrokracie a podporu malých firem. Pokud Putin udělá krok k takovému modelu, může během pár let předstihnout stagnující Evropu. A nemusí řešit zahraniční obchodní vztahy. Ruské firmy si své zahraniční partnery dokážou najít lépe, než by to dokázali úředníci z moskevského ministerstva.

Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně "lokajskou" politiku České republiky vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?

Americký velvyslanec v Praze se skutečně chová, jako by jeho hlavním cílem bylo vyvolat v České republice co nejhorší protiamerické nálady. Řekl bych ale, že jeho hloupé a arogantní chování je spíše důsledkem neschopnosti než špatného úmyslu. Je to důsledek způsobu, jakým americká vláda obsazuje místa velvyslanců. Neohlíží se na odbornost, ale odměňuje lidi za to, že sehnali peníze do prezidentovy volební kampaně. Místo velvyslance si pak mohou koupit i lidé, kteří by dělali ostudu i jako obyčejní turisté, natož jako diplomati.

Česká politika vůči USA by měla být velmi obezřetná. Amerika páchá sebevraždu v přímém přenosu, její byrokracie vytváří naprosto iracionální politiku a je nebezpečnější svým spojencům než svým nepřátelům. To není jen můj názor, tak to vidí většina seriózních analytiků i v samotných Spojených státech. Od takového bývalého spojence bychom se měli držet dál a nenechat se zatáhnout do jeho bláznivých dobrodružství.

Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?

Existuje jeden jediný způsob, jak pomoci chudým zemím. Otevřít jim trh, umožnit tamním firmám, aby s námi obchodovaly a nešikanovat je takzvanými sociálními právy. Všechny ostatní pokusy pomáhat chudým částem světa zatím skončily katastrofou. Pokaždé to vytvořilo tisíce nových byrokratických míst, napakovaly se na tom neziskovky a lidé v těch chudých zemích jsou na tom hůř než předtím.

Měly by být také zastaveny všechny idiotské imperialistické pokusy vnutit zemím v jiných částech světa naše představy o sexuálních menšinách, správné podobě rodinného života, vztahů mužů a žen a tak dále. Ony to vlastně nejsou ani naše společné představy. Jsou to představy úzké vrstvy západních intelektuálů. Ty návody nefungují v západních zemích a nebudou fungovat ani nikde jinde na světě.

Samozřejmě, že nemůžeme schvalovat způsob, jakým se svými obyvateli zachází vlády Severní Koreje, Saúdské Arábie nebo Íránu. Ale je zapotřebí postupovat velice obezřetně a uvědomovat si, že je primárně záležitostí obyvatel každé země, jak si chtějí zařídit své životy.

Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má Česká republika přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?

Z hlediska obranyschopnosti České republiky byl vstup do NATO vážnou chybou. Jsme dnes v situaci, kdy nemáme samostatnou armádu, ale fakticky jen pomocné jednotky působící v rámci imperiální armády, pro kterou nikdy nebudeme důležití a která nikdy nebude motivována nás bránit. Jsme úzce propojeni s Tureckem, které otevřeně podporuje Islámský stát a vývoz radikálního islámu do celého světa. Utrácíme miliardy a přitom jsme méně bezpeční než kdykoliv předtím.

Pokud by to někdo myslel s obranou českých zemí vážně, musel by co nejrychleji vystoupit z NATO a začít budovat vlastní armádu. Nejspíš kombinaci domobrany, elitních speciálních jednotek a nejspíš i vlastní jaderné síly.

Je ale realistické, aby tak malá země vyvinula sílu dostatečnou k obraně?

Nepotřebujeme mít nejsilnější armádu na světě. Potřebujeme branné síly tak silné, aby případný agresor musel zaplatit vyšší cenu, než co získá naším dobytím. I agresoři zvažují náklady a výnosy. Podívejte se na Švýcarsko, není větší než české země, a už 200 let se je nikdo neodvážil napadnout. A není to jen kvůli hornatému terénu. Agresor by se mohl spokojit třeba s obsazením Ženevy a okolí. Jenže každý ví, že cena Ženevy a okolí není taková, aby se vyplatilo kvůli tomu absolvovat konflikt se švýcarskou domobranou.

Navíc rizika, kterým čelíme, jsou jiná než v minulosti. Případná agrese by nejspíš měla zcela jinou povahu než útok tankových divizí SS. Potřebujeme se bránit před tím, co nám reálně hrozí. Nepotřebujeme obranu proti tomu, co hrozilo před 50 lety.

Jaká jsou ta nová rizika?

Stačí se podívat, jakým způsobem probíhají agrese v posledních letech. Jak už jsem řekl, napadení nevypadá tak, že útočí tankové divize nebo bombardéry. Napadení sousedního státu může vypadat třeba tak, že zafinancujete tamní neziskovky a povzbudíte je, aby začaly požadovat demisi řádně zvolené vlády, vyvoláte vlnu násilných demonstrací a v nastalém zmatku pak svrhnete vládu a dosadíte k moci vlastní lidi. Je to o hře tajných služeb, nikoliv o otevřeném útoku.

Jiný typ agrese vypadá tak, že vaši lidé se začnou usazovat v nějaké zemi, začne jich přibývat, chovají se agresivně, zastrašují místní obyvatelstvo, odmítnou uznávat tamní zákony a během několika let se stanou uzavřenou komunitou, které se bojí i úřady a policie napadené země. V dalším kroku vytváříte uzavřené oblasti, kde už nemá moc legitimní vláda, kam se neodváží policie a kde vládne agresor. V poslední fázi se tyto izolované oblasti začnou spojovat, takže převezmou kontrolu nad celou zemí. Proti žádnému z těchto typů agresí vám řádná armáda nepomůže. Potřebujeme domobranu a místní obyvatelstvo, které bude odhodlané bránit svou zemi třeba i velmi agresivním způsobem.

Vaše odpovědi vyznívají v podstatě tak, že celá česká zahraniční a obranná politika je úplně špatná. Jak je to možné? Čím je to způsobeno?

Není to jen zahraniční a obranná politika. Vydali jsme miliardy na sociální politiku a výsledkem jsou menšiny, které ztratily schopnost pracovat a jsou zcela závislé na státních podporách. Dali jsme miliardy na rozvoj školství a dostali jsme snížení úrovně školství a tisíce darmošlapů neschopných poctivé práce. Dali jsme stovky miliard na rozvoj průmyslu a jediným výsledkem je masová nezaměstnanost a podniky v zahraničních rukách. A mohli bychom pokračovat. Cokoliv, na co v posledních desetiletích sáhla státní byrokracie, skončilo katastrofou.

Jednou ze základních příčin toho kolapsu je důvěra, že když necháme odborníky nerušeně pracovat, bude dosaženo dobrých výsledků. To je samozřejmě pitomost. Když necháme odborníky nerušeně pracovat, odborníci zlepší své postavení na náš úkor. Nekontrolované byrokraticko-odborné aparáty v Praze a Bruselu jsou pro obyvatele České republiky větším nebezpečím než jakákoliv cizí mocnost.

"Tak Američani budou u nás dělat vojenskou přehlídku, aby zastrašili Putina, kdyby tu náhodou byl a viděl to. Putin ovšem nemůže dostat vízum, takže to neuvidí. Může se na to podívat v televizi, jenže americký tank nafilmovaný v Praze nevypadá o nic hrozivěji než americký tank nafilmovaný v Arizoně. Nám připadá naše byrokracie debilní, ale zdá se, že v Pentagonu dosáhli ještě vyšší úrovně. To by mě zajímalo, co tomu říkají tamní daňoví poplatníci," napsal jste na Facebooku...

Americká vojenská byrokracie je opravdu až neskutečně výkonná. Během Obamovy éry byl počet vojáků snížen o 150 tisíc, zatímco počet úředníků vzrostl o 50 tisíc na ohromujících 750 tisíc. Tři čtvrtě milionu úředníků! Kdyby všechno ostatní selhalo, je tu masa odhodlaných mužů a žen vyzbrojených noteboky a šanony. Tři čtvrtě milionu lidí, kteří si mezi sebou neustále vyměňují směrnice, nařízení a jiné dokumenty. Pak se nedivme, že když američtí vojáci v Iráku nebyli spokojení s přilbami, čekali skoro rok na povolení koupit jiné. A nedivme se ani, že zbraně určené pro spojence končí tak často u nepřátel a naopak. A kdo je za to odpovědný? Samozřejmě, že nikdo. Každý z těch statisíců úředníků přesně dodržuje směrnice vytvořené tím stejným byrokratickým aparátem. Jestli se někdo s takovým spojencem cítí bezpečně, je v nejlepším případě naivní.

ZDROJ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře