Jako my?

25. březen 2015 | 12.35 |

Psychologický výzkum prokazuje, že vlastně každý z nás například přeceňuje počet ostatních lidí, kteří mají shodnou politickou orientaci. Dokonce přeceňujeme počet lidí, o nichž si myslíme, že mají stejnou značku mobilního telefonu jako my! Také přeceňujeme počet lidí, o nichž se domníváme, že jsou stejně vysocí. Obézní lidé zase míní, že podobně obézních je větší počet, než tomu ve skutečnosti je. Na posledních dvou příkladech vidíme, jak silné to myšlenkové zkreslení je – výška nebo tloušťka člověka jsou přece velice snadno pozorovatelné atributy.

Popsané zkreslení má dalekosáhlé dopady. Například přispívá k rozvoji "epidemie obezity". Když obézní lidé soudí, že obézních je více, než tomu ve skutečnosti je, oslabuje se jejich motivace se svojí otylostí něco dělat. Obezita se v krajním případě stává jakousi normou.

Zkreslení také vede k investičním horečkám a mániím. Nedávno bylo velkým investičním hitem zlato. Ti, co jej třeba v nějakém množství vlastnili, přecenili množství lidí, o nichž si mysleli, že drahý kov vlastní také. Dokoupili pod vlivem zkreslení další slitky nebo mince – a šponovali tak cenu zlata výše.

Když je někdo otylý, potí se a funí, kudy chodí, je to nakonec hlavně jeho věc. Stejně jako když jej přehnaná víra ve výnosnost zlata připraví o peníze.

Horší je, že zkreslení je samozřejmě vlastní i politikům. I politici mají tendence smýšlet o ostatních jako sami o sobě. Jen někteří z nich dokážou s tímto zkreslením účinně zápolit a oslabovat jeho vliv. Většina politiků si tak snadno může myslet třeba to, že ceny potravin v celé republice jsou podobně "symbolické" jako ty v parlamentní kantýně, kde lze dobře nakoupit doslova za pár kaček.

Řada politiků si také snadno může myslet, že veřejnost se stravuje tak jako oni. Na opulentních rautech, při obědech a večeřích, na které je zvou lobbisté a další lidé, kteří si pozváním kupují politikovu vstřícnost nebo jiné protislužbičky.

Mnoho politiků si tak také lehce může myslet, že kvalitní ošacení takřka nic nestojí. Oni přece mají tučné příspěvky na reprezentaci! Z nich si platí – lépe řečeno, daňový poplatník jim platí – obleky, kostýmky, kravaty, kadeřníky, manikúry, masáže... To jsou věci, za které normální smrtelník platí stovky, tisíce i desetitisíce zcela ze svého!

Vím, že je to utopické, ale je to právě tak, že politik – a hlavně politik! – by měl žít s příjmem průměrného občana této země. Alespoň nějaký čas. A bez příspěvků na reprezentaci. A bez dalších výhod a prebend. Každý politik by také mohl povinně procházet jakousi "reality show", která by věrně simulovala podmínky, jimž čelí normální smrtelník s aktuální průměrnou mzdou 25 700 korun (a to vím, že dvě třetiny lidí nedosáhnou ani na ni).

Výše popsané zkreslení by pak po nějakém čase způsobilo to, že politici by pochopili, jak se vlastně průměrnému člověku v této zemi žije. S jakým příjmem musí vyjít. Vlivem zkreslení by konečně pochopili, jaký je skutečný stav věcí v této zemi. Navrhovali by pak i kroky, které jsou vstřícné vůči řadovému občanu, nikoli jen vůči úzké skupině privilegovaných.

Politici však žijí v úplně opačném světě – nežijí jako průměrní, ale jako superbohatí. Přitom ovšem z peněz daňového poplatníka. V salóncích a palácích, obklopeni červenými koberci, hodují vybrané pokrmy.

Vím, že do jisté míry jde o nutnost, že politik "přece musí reprezentovat". Na druhou stranu se však tím až příliš vzdaluje řadovému voliči. Volič tak postupně ztrácí zájem o dění, ztrácí víru v demokratické zřízení.

Luxus, v němž se politik pohybuje, tak nakonec rozkládá samotnou podstatu demokracie.

ZDROJ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře