Komu sloužíš, český politiku?

23. březen 2015 | 17.17 |

Necelý týden uplynul a já se opět zabývám osobou Miroslavy Němcové, dnes v podstatě bezvýznamné řadové poslankyně, která ovšem dosud nepochopila, že už není přední představitelkou nejsilnější parlamentní strany. Možná si mnozí mohou říci – nemohli bychom brát další a další prohlášení paní Němcové jako legrační folklor, jako zábavné obohacení české politiky? Znáte to – psi štěkají, karavana jede dál. Jenže ta dáma není sama, je jenom jedním z nejkřiklavějších představitelů skupiny, kterou považuji za nebezpečnou pro samotnou Českou republiku. Není to legrace, je to až příliš vážné.

Loni jsme slavili čtvrt století demokracie v České republice, resp. v tehdejším Československu. Demokracie, to je takové ošemetné slovíčko, které si můžeme vykládat mnoha způsoby. Ale asi se shodneme, že tím hlavním, co si lidé přáli onoho památného sedmnáctého (nejen) listopadu, byla suverenita. Již dost bylo Moskvy, již dost bylo toho, že naši politici jsou vlastně jen loutkami sovětského režimu, již dost bylo "vzájemné hospodářské pomoci". A já se dnes ptám, jak jsme na tom dnes, čtvrt století poté. Komu slouží český politik? Slouží opravdu občanům České republiky, slouží opravdu na základě programu, který svým voličům sliboval?

O co vlastně šlo v onom prohlášení Miroslavy Němcové? Politička se nechala slyšet, že prezident Miloš Zeman poškozuje jméno České republiky v Evropě a v NATO. Plivání na Miloše Zemana je, jak jsem již napsal v dřívějším článku, jednou z oblíbených kratochvílí (nejen) Miroslavy Němcové. Já bych zde vlastně mohl Miroslavě Němcové poděkovat. Ona, ačkoliv asi nevědomky, přiznala barvu. Přiznala, za koho kope, přiznala, co je jejím cílem. Cílem její politiky není blaho českého občana, cílem je pochvala v Evropě a v NATO. A takto bohužel uvažuje velká část politiků. Chtějí být zadobře s těmi, které považují za mocné, chtějí být, jak oni sami říkají, v evropském, západním klubu.

A tak naše politika opět (či snad stále?) není politikou suverénního státu, ale politikou servilní kolonie. Oni to ví – Václav Havel byl na Západě velmi oblíben, dokonce tak oblíben, že ho tenkrát zvali na mnohé recepce a že mu dnes staví busty. Václav Havel totiž ovládal umění rektálního alpinismu naprosto dokonale. On říkal a konal, co se od něj čekalo. A oni, mnozí naši skvělí politici, chtějí zažít totéž. Chtějí být oblíbení, chtějí být uznávaní, chtějí, aby jim hlavouni EU, USA a NATO plácali po zádech se slovy – dobře hájíte společné hodnoty. Ale ve skutečnosti je jim jasné, že tihle užiteční idioti hájí zejména jejich vlastní hodnoty a zájmy. Český občan při téhle vysoké hře musí jít stranou, jeho zájmy musí ustoupit velké politice, protože, jak by nám to politici vysvětlili, tohle nejsou otázky pro řadové občany. Ti jsou dobří akorát k tomu, aby celou tuto šaškárnu zafinancovali.

Tak například jsme s nadšeným hýkáním odsouhlasili sankce proti Rusku. Rusko je zlo. Rusko je Východ, zatímco naši páni jsou ten vysněný Západ. Tak nějak pomineme holý fakt, že dovolávat se na kulaté Zemi východu a západu je lehce komické a že pro takové Francouze jsme východ, geograficky i fakticky. Ale nezdá se vám, že je to stejná rétorika, která tady byla dříve? Jen tehdy se bojovalo proti americkému broukovi či imperialistickým hrdlořezům. A k slavnému zvacímu dopisu už taky nemáme tak daleko. Zatím jsme se dostali jen k "prohlášení pragováků" a k tomu, že se naše už tak zdevastované silnice promění v prostor pro americkou maršparádu. Ale zpět k těm sankcím – ptám se, co sankce naší vlasti přinesly dobrého. Pochopitelně nic. Jen některým firmám a některým lidem způsobily vážné, často existenční potíže. Tedy řečeno tvrdě, ale pravdivě – některým českým občanům sankce uškodily. Tak proč, proboha, český politik takový nesmysl podporuje? A proč, dvakrát proboha, je český politik papežštější nežli papež a volá pro dalším zpřísnění sankcí?

Samozřejmě, český politik je lačný uznání Západu, uznání pánů z Bruselu a Washingtonu. Český občan, ten je sice dobrý u voleb, ale jinak je k ničemu. On není vstupenkou do velkého světa.

A tak se opět vytváří bipolární svět, opět se vytváří propaganda a opět jsme svědky snahy umlčovat a trestat ty, kteří propagandu odmítají přijmout jako fakt. A tak hlásné trouby propagandy hlásají. Hlásají, že Západ (my) jsme dokonalí, zatímco Východ (oni) jsou ztělesněním zla. A dle rčení – co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi – se rozjíždí kolotoč nekonzistentních a pokryteckých blábolů, k jejichž odhalení a odmítnutí stačí velmi elementární znalosti světa kolem nás. Tak například, jestliže se neustále hovoří o Krymu jako o porušení mezinárodního práva, proč se stejně hlasitě nekřičí o vraždění Srbů v roce 1999. Tohle nebylo porušení mezinárodního práva? Paní Němcová hovoří o tom, že Miloš Zeman účastí na pietním aktu v Moskvě legitimizuje například severokorejský režim. Jen tím, že tam bude. Proč dvojnásobně nekritizuje ty, kteří přímo podpořili ozbrojený puč proti řádně zvolenému prezidentu Janukovyčovi? A jestliže to tedy byl šílený diktátor, proč si s ním europapaláši třásli rukou ještě dva týdny před Majdanem? A co třeba téměř brežněvovské pusinkování se s Kaddáfím, s Asadem, s Husajnem, s Mubarakem, které dnes EU a USA považuje za despoty a které se snaží odstranit (či se tak už stalo)? Tohle všechno není legitimizace totalitních režimů? Jak se vlastně pozná totalitní režim? Já už tak nějak nabyl dojmu, že totalitní režim je synonymum pro režim, který nechce tzv. Západu zobat z ruky.

To všechno je tak stupidní propaganda, že tomu snad nevěří ani ti, kdo ji šíří. Aby bylo jasné, já nechci obhajovat Rusko, které má, jako každá země, spoustu problémů a nedostatků. Ve skutečnosti tato debata není vlastně vůbec o Rusku. Je o nás samých. Jako občan se ptám – proč pořád musí být my a oni? Proč pořád musíme podporovat bipolární rozdělení světa, kdy jedné straně lezeme do zadele a kdy druhou stranu nenávidíme až za hrob? Nějaký Východ, nějaký Západ, co je to za stupiditu? Co takhle se rozhodovat rozumem? Co je pro nás výhodné, to vzít, bez ohledu na to, odkud to přichází. A co je pro nás nevýhodné, to odmítnout, opět bez ohledu na to, odkud to přichází. Pokud vím, na Západ jsme kdysi chtěli ne kvůli Západu samému, ale kvůli hodnotám, které tam tenkrát panovaly. Držme se těch hodnot, ne toho Západu. A nebojme se tohle tomu Západu říci a nebojme se podle toho konat. Pokud Západ bude chtít ty námi vysněné a ctěné hodnoty omezovat, či dokonce bořit, pak je legitimní to odmítnout.

Jenže k tomu se potřebujeme zbavit politiků jako je Miroslava Němcová. Pochopitelně, není to jen ona, takových je celá řada, ale ona patří k nejhlasitějším křiklounům, což je navíc spojeno s nulovým reálným přínosem pro českého občana. Potřebujeme se zbavit politiků, pro které je uznání ciziny více než zájem vlastních občanů. Demokracie je pochopitelně o střetu idejí. Někdo z nás je socialista, někdo je konzervativec, někdo je lidovec. Každý z nás zastává jiný světonázor a každý z nás má jinou představu o tom, jak mají být společnost a stát řízeny. A výsledkem všech těchto diskusí jsou volby. Kdo zvítězí, kdo přesvědčí největší díl národa, ten vládne. To je správné. Smířím se tedy s tím, že zákony mi příliš nevyhovují, protože prostě většině vyhovuje něco jiného. Ale nemohu se smířit s tím, že zákony vlastně nevyhovují nikomu, ale že je přesto přijmeme, protože v zahraničí by se moc zlobili, kdybychom ty zákony nepřijali.

Jistě, je dobré mít dobré vztahy se sousedy a s dalšími zeměmi. Ale dobré vztahy jako rovný s rovným. To, o co politici jako Miroslava Němcová usilují, nejsou dobré vztahy rovného s rovným. Jsou to vztahy, kdy budeme dostatečně servilní k tomu, aby nás naši páni vzali vůbec mezi sebe. Nestojím o tzv. dobré vztahy, které vedou naopak ke katastrofálním vztahům s jinými zeměmi či které vedou k poškození zájmů českého občana. Ve skutečnosti jde o vymezení pojmů. A zde nesmíme zaměňovat například loajalitu a servilitu.

Pojďme příště zvolit politiky, kteří kromě našeho světonázoru budou usilovat o opravdu dobré vztahy s našimi partnery a spojenci, ale kteří budou mít odvahu prásknout do stolu v okamžiku, kdy by se loajalita měla změnit v servilitu a kdy by dobré vztahy měly být vykoupeny poškozením zájmů nás, českých občanů. Český politik má sloužit českému občanu. A dobré vztahy se zahraničními partnery mají být nástrojem k této službě, ne samotným cílem.

Josef Myslín
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře