Stát je problém č. 1

10. duben 2015 | 10.13 |

Američanům to konečně dochází: Stát je problém č. 1

(Milan Zelený)

Trvalo to hrozně dlouho: od první Reaganovy inaugurace 20. ledna, 1981, kdy památně prohlásil: "Government is not the solution to our problem; government is the problem." (Stát není řešení našeho problému; stát je náš problém.)


Byl jsem tehdy mladý, začínající profesor na Columbia University, ale důsledky pochopení mi byly jasné: musíme si pomoci sami, musíme se naučit řešit své problémy sami – ve svých lokalitách, komunitách, regionech, městech i vesnicích. Je třeba být autonomní, zbavit se neblahého vlivu partají, ale spolupracovat s podniky, univerzitami a samosprávami – ne jen s politiky a "představiteli" státu. "Uděláme si to sami" je heslem nové éry.

Podle prestižního Gallupova průzkumu, umísťují Američané stát na první místo (18 %) nejpalčivějších národních problémů již čtvrtý měsíc v řadě. Na druhém místě je ekonomika (11 %) a na třetím místě nezaměstnanost (10 %).

Teprve pak se řadí problémy jako imigrace, zdravotnictví, terorismus, vzdělání, deficit, bída, ISIS, zahraniční politika, rasové problémy, aj. I když jsou všechny problémy závažné a seznam priorit dosti pohyblivý, pořadí v čele pelotonu je stále stabilnější. Není divu. Když důležitost priorit neznají politici, musí to lidé pochopit a pomoci si sami.

Ronald Reagan se i k tomu vyjádřil nezapomenutelně: "The most terrifying words in the English language are: I'm from the government and I'm here to help." (Nejvíce úděsná slova v anglickém jazyce jsou: Já jsem ze státní správy a přicházím, abych vám pomohl.)

Uspokojení se současným směrem vývoje USA vyjádřilo jen 31 % Američanů. To je v silném kontrastu oproti EU (a i ČR), kde se americká ekonomika vydává za vzor hodný bezduchého kopírování a následování à la "Poturčenec horší Turka." Není divu. Svět vchází do osmého roku tzv. krize a začíná být unavený z mediálně politického "zítra, nejpozději za rok, bude jistě líp." Někteří ovšem na to stále ještě skáčou, protože, kdo neskáče ... však to jistě znáte.

Téměř celé desetiletí se snažím přesvědčit a zdůraznit, že svět neprochází cyklickou krizí, ale dlouhodobou transformací a metamorfózou – není třeba to zde dále vysvětlovat (viz info). Stejně tak varuji před úhynem demokracie díky nevídaně rozbujelému partajnictví. Také už není třeba rozvádět. Pro mě osobně je nejdůležitější, že se z kreativní letargie probírají alespoň Američané – i když to ty dvě třetiny nemají, díky etnické různorodosti a relativním úspěchům USA v minulosti, zrovna snadné. Osobně cítím novou inspiraci.

Jako ekonom samozřejmě vím, že čísla – v ekonomice i v politice – nejsou důležitá bez pochopení jejich příčin a kontextu, z něhož přicházejí. Čísla sama o sobě jsou ničím: řídit se pouze čísly je jako řídit automobil s pohledem upřeným do zpětného zrcátka. Je až k pláči, když posloucháme předsedkyni Yellen z FEDu, jak říká: "Uvidíme, až jaká budou čísla v příštím čtvrtletí – a podle toho upravíme svoji monetární politiku." Žádná diagnóza, žádné pochopení, jen uměle držení úrokových měr na nule a vytrvalý tisk peněz (nákupem obligací) bez jakýchkoliv výsledků, kromě tlačení inflace do spekulativních bublin světa předražených akcií. To je samozřejmě tristní ekonomie, je-li to vůbec ekonomie. Ale ještě tristnější je, že to nějaký Mario bude v EU kopírovat, aniž by věděl proč a nač. Stát již nadělal a ještě nadělá v ekonomice tolik škody, že náprava bude trvat generace.

I v ekonomii lze zpět k Reaganovi: "Government's view of the economy could be summed up in a few short phrases: If it moves, tax it. If it keeps moving, regulate it. And if it stops moving, subsidize it." (Státní pojetí ekonomiky se dá shrnout do několika prostých frází: "Když to roste, zdaň to. Když to roste i nadále, reguluj to. A když to přestane růst, subvencuj to.") A je to; a máte to. Teorie příčin a následků, jako vyšitá. Není divu, že po osmi letech stát ekonomiku zmaloval do patové situace, i ve světovém měřítku.

Nejde ani tak o Reagana, a už vůbec ne o jeho politickou ideologii; vyjádřil prostě zdravý selský rozum. Jednu věc mu nelze upřít: bez jediného výstřelu zbavil svět Berlínské zdi a Sovětského svazu. Dnešní politici se bez výstřelu, anebo alespoň bez militaristického řinčení zbraněmi a propagandou, nedokážou v konfliktech ani vyznat, natož je pochopit.

Reagan tvrdil: "Peace is not absence of conflict, it is the ability to handle conflict by peaceful means." (Mír není nepřítomnost konfliktu; mír je schopnost řešit konflikt mírovými prostředky.) Říkejte to dnes někomu. Kyjevská vláda oligarchů nedokáže udržet a ochránit své vlastní menšiny, ani sama před sebou. Naopak, rozstřílí je a vybombarduje do doby kamenné. A ještě pláčou a škemrají po těžkých zbraních. Nyní o autonomii usilují i Rusíni Zakarpatské Ukrajiny. Každý národ chce být autonomní. Ochromující závislost není vhodná pro 21. století. Lze se jen těšit, jak s Rusíny Kyjev a dnešní "Obamovo" NATO pěkně zatočí.

Příkladů státní zvůle a selhání je celá řada. Zde si rozebereme jeden nedávný, hlavně proto, že se vztahuje na celou řadu společenských a ekonomických problémů: Americké ministerstvo spravedlnosti vydalo zprávu statistického šetření policejních zásahů v předměstí Ferguson (součást St. Louis). Nařklo policii z rasismu a doporučilo i zavření policejní stanice. Druhý den byli při takto vyprovokované demonstraci dva policisté zasaženi střelbou.

Stát totiž dodnes vnímá rasismus jako problém barvy pleti. Problém přece není v barvě pleti, ale v kultuře, hodnotách a chování jakékoliv skupiny. Pokud se společnost urychleně neosvobodí od primitivního rasismu, založeném na barvě pleti, pak může očekávat jen dlouhodobé, bolestné, a často zesilující projevy "pleťového rasismu".

Problém spočívá v tom, že člověk nemůže změnit barvu své kůže. Jediné co může změnit, nebo alespoň přizpůsobit, je kultura chování, hodnot a zodpovědnosti. Soustřeďování se na nezměnitelnou barvu odvádí pozornost od změnitelného chování. Chování determinuje vnímání a image barvy pleti: ne opačně. [Jak přesně to sedí na problematiku cikánské minority u nás je až bolestivé. To konstatování přesně ukazuje, že nikomu nevadí, že jsou barevní! Skin color. Přece všem vadí to, že nechtějí sdílet společenské hodnoty, etický a mravní kodex společnosti. Pozn. redakce.]

Jestliže chování skupiny nerespektuje pravidla a zákony společnosti, pak se postupně přizpůsobuje i chování strážců zákona, mění se i jejich kultura. Nastává vzájemná eskalace: změna chování skupiny → změna chování strážců → eskalace chování skupiny → eskalace chování strážců → ad absurdum. Tento "začarovaný kruh" vzájemné eskalace vzniká u skupin s červenými čepicemi, stejně jako s tetovanými obličeji, jakož i s černou, bílou, hnědou nebo malovanou barvou pleti. V podstatě taková situace nemá řešení, dokud se nezaměříme na skutečnou podstatu "rasismu" – tj. nepřizpůsobivé chování a kultura skupiny vzhledem k pravidlům a zákonům společnosti či komunity.

Stejně tak lze nalézt podobné kruhy eskalace v jevech jako snaha o autonomii → odepření autonomie, útok → protiútok, sankce → odvetná sankce, akce → protiakce, atp. Vždy je třeba hledat faktory, které jsou změnitelné a přestat se soustřeďovat na faktory nezměnitelné. Umění řešit konflikty spočívá právě v redefinici konfliktu a v hledání nových alternativ, atraktivních pro obě strany. Jinak skončíme jako na Donbasu, nebo ve stranické "demokracii".

Svět se rapidně přesouvá do Éry podnikatele a podnikání, lokální autonomie a masové inovace. S přirozenými změnami v technologiích a způsobech podnikání, v odmítání korupce, byrokracie a politizace života, narůstá konzervativní snaha udržet status quo. Přichází nový "začarovaný kruh" změna → odpor proti změně: staré pořádky, návyky a znalosti se brání, často s použitím moci, peněz a zbraní, spontánnímu příchodu pořádků nových. Historicky ještě nikdy nezvítězilo zpátečnictví: snaha zastavit evoluci, progress a odpovídající adaptace většinou skončilo krveprolitím. Odmítnutí pochopit přirozenost a nevyhnutelnost změny pak znemožnilo přizpůsobení se a nakonec i využití nových příležitostí.

Každý stát, země, národ, region i lokalita dnes stojí před podobným rozhodnutím: buďto Pochopit, Přizpůsobit se, a využít Příležitostí, anebo prostě odeznít, odejít ze scény a ponořit svoji budoucnost do sklerózy starých zvyků a návyků. Výzva pro tradiční národní stát a jeho strukturu je dnes nejkritičtější, ale jeho úspěšné přežití zatím nejméně pravděpodobné.

V nedávném průzkumu, 27 % irských studentů vyjádřilo záměr opustit Irsko po dokončení studií. (Jeden ze tří pod 25 let věku je v Irsku bez práce.)

Kam ale půjde mládí Evropy? Do Španělska, Řecka, Itálie, Litvy, Slovenska, Portugalska, Lotyšska ...? Nebo z místa na místo, jako Ahasver? Selhání závislého, nesvobodného státu je katastrofické: "Oni to v EU vyřeší za nás." Nevyřeší. Bez pochopení, co se děje a proč, budou řešení politikům unikat i v následných dekádách. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře