Jezevec-mrzout | Trendy v obranném průmyslu ČR

V případě zatažení České republiky do válečného konfliktu jsme absolutně neschopní obrany.

Zajištění obrany je nerozlučně spjato s funkčností obranného průmyslu. Ten sice Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu označuje za "nedílnou součást hospodářství se specifickým významem při zabezpečování materiálních potřeb obrany státu", ale jeho skutečné schopnosti tomu dnes již neodpovídají. Jeho současná struktura stále nese stopy rozdělení Československa v roce 1992/3. Tehdy Česká část federace zdědila technologicky náročnější původní výrobu, ale kapacity těžkého průmyslu zůstaly na Slovensku. I tak se ale v roce 1995 předpokládalo, že domácí české zbrojovky budou schopny pokrýt až 70% požadavků AČR, což dnes zní jako utopie. Současná realita je navíc charakterizována několika nepříznivými trendy, které možnosti zbrojního průmyslu značně limitují. Kombinace omezených výrobních kapacit, postupného soustředění se na civilní výrobu či pouze na modernizace starších systémů spolu s přetrvávající podezřívavostí části české společnosti ke všemu, co jen zavání zbraněmi, dává spíše smutný a neutěšený obraz sektoru stojícího na periferii celkového spektra průmyslové výroby v České republice.

V České republice tak například v současné době neexistují podniky vyrábějící kompletní hlavní konvenční zbraně (tzv. Major Conventional Arms definované mimo jiné ráží nad 75mm). Odhlédneme-li od minometů ANTOS bývalého VOP Šternberk a pancéřovek RPG-75-MP od Zeveta Ammunition, je náš průmysl schopen vyrábět zbraně maximálně s ráží do 20 mm (kanón Plamen od nedávno zkrachovalé zbrojovky ZVI Vsetín). To není při vzpomínce na předválečné moždíře ráže 305mm z plzeňské Škodovky nic převratného.

Současná struktura obranného a bezpečnostního průmyslu neumožňuje zvládnout vlastními silami vývoj a výrobu většiny dalších "velkých" zbraňových systémů. To zahrnuje třeba raketové komplety protivzdušné obrany státu a vojsk, bojové nadzvukové letouny, techniku radioelektronického boje, složité informační systémy, tanky a obecně pásovou obrněnou techniku. Existuje však omezený potenciál se na výrobě těchto druhů zbraní subdodavatelsky podílet – jako v případě svařování koreb kolových obrněných transportérů PANDUR.

Situace u ručních palných zbraní je o poznání příznivější především díky České zbrojovce Uherský brod, která je svými kapacitami stále schopna zajistit masovou výrobu jak pro potřeby AČR, tak pro případné zahraniční zákazníky. Zde Česká republika snese srovnání se zahraničím. Rovněž situace ve výrobě většiny druhů standartní munice kapacitně stačí potřebám AČR. Ať už se jedná o firmy Zeveta Ammunitions nebo Sellier a Bellot.

Náš největší letecký výrobce Aero Vodochody se jako subdodavatel podílí na výrobě několika zahraničních bojových letounů, z nichž lze zmínit například Gripen. Její vlastní program L 159 sice narazil na dobře známé potíže, ale firma se jej zcela nevzdala a vyvíjí modernizovaného nástupce L 169. V případě zájmu ze zahraničí a vyčerpání uložených kusů patřících AČR, je Aero schopno do roka obnovit výrobní linku s kapacitou roční produkce až 36 kusů L 159.

Dalším trendem je opuštění výroby vojenských aplikací ve prospěch civilní produkce, případně výroby technologií dvojího využití. U továren jako je Tatra, to jistě nikoho nepřekvapí. Nicméně to stejné platí právě i pro Aero Vodochody, jež téměř kompletně vyrábí například civilní vrtulníky Sikorsky S-76. Rovněž kolimátory a puškohledy firmy Meopta Systems využívají spíše sportovní střelci a podobných příkladů je celá řada. Orientace na civilní trh byla cestou k přežití i pro výrobce sofistikovaných radiolokačních systémů, jako jsou firmy ERA anebo Retia. Pasivní sledovací systém Vera NG od firmy prvně jmenované sice zaznamenala minulý rok úspěch vývozem do Mongolska – tomu se ale nedostalo téměř žádné publicity. Což naznačuje, že to firma sama vlastně ani nepotřebuje, protože její civilní aplikace, které lze nalézt na většině civilních letišť v Evropě jsou tím, co ji skutečně živí.

Zatímco výroba samotná pokulhává za přehnaně optimistickými odhady z poloviny devadesátých let, modernizace starší výzbroje se zdá být oblastí, kde se české firmy adaptovaly poměrně dobře. Projektů existuje celá řada – od spolupráce se slovenskými firmami na omlazení BVP-2, přes atraktivně vypadající kanonovou houfnici Dana-M1 CZ od firmy Excalibur, až třeba po pokus firmy Retia osadit protiletadlový raketový komplet 2K12 M2 KUB raketami Aspide. Bohužel získání zakázek na tyto modernizační programy se opětovně ukazuje jako mimořádně obtížné, jelikož resort MO nedisponuje potřebnými finančními zdroji na rozsáhlejší modernizaci své výzbroje. A pokud není zbraňový systém zavedený v domácí armádě, snižuje to možnosti referencí v zahraničí.

Jakkoliv předcházející seznam není a nemůže být vzhledem k rozsahu úplný, naznačuje jasně negativní tendence, jimž domácí obranný průmysl čelí. Pokud chce obranný průmysl v ČR přežít a pokud to je priorita vlády, musí mít významného odběratele – AČR. Ta ale nemá potřebné zdroje, a pokud je má, snaží se koupit to nejlepší na trhu. Pak jde zpravidla o dodávky zahraniční provenience. Dopad tohoto stavu v případě krizové situace je odborníkovi jasný, ale veřejnost o něm nic netuší. V případě konfliktu totiž musíme počítat s tím, že ze zahraničí nic nedostaneme. Není to jen o tom, že žádná zbrojovka dnes nevyrábí na sklad a tím pádem není schopna vyskladnit a dodat potřebný materiál (výrobní a čekací lhůty jsou i několik let), ale i transport válečného materiálu přes třetí země může být zablokován nebo se výrobce a původní dodavatel technologií stane protivníkem. Co nám potom zbývá? Jen výrobní kapacity a surovinové zdroje, které máme na našem území. A ty jsou díky dlouhodobému podfinancování a nezájmu minulých vlád v tristním stavu.

Z uvedených faktů je zřejmé, že finanční zajištění obrany státu je z hlediska rozložení investic širší než politici připouštějí. Sotva bude moci MO odebírat potřebný vojenský materiál od domácích firem, nebude-li jejich existence zaručena tím, že jejich rozvoj bude vnímán jako bezpečnostní priorita.

(Výňatek, odkaz na celý článek níže.)

___

Mičánek, František, a kol., Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita, Vojenské rozhledy, 2014, roč. 23 (55), č. 2, ISSN 2336-2995 (on line), dostupné z vojenskerozhled/...