Jezevec-mrzout | Návrat vizionářské politiky

Po mnoha letech, kdy byla česká politika redukována jen na hádky o to, kdo je horší zloděj, opět přichází politický program založený na široce sdílené vizi a na hlubokém mravním přesvědčení. Přichází s Blokem proti islámu.

Vžilo se, že chystat politický program je něco vybírat v samoobsluze. Nejdřív dojdete k regálu ekonomika, kde si vyberete z přehledně seřazených balíčků od leva do prava, tedy od totálního zestátnění všeho po nulový stát. Pak k regálu kultura, kde zase vezmete něco od ochrany tradičních hodnot až po vyrovnání šancí těch nejbizarnějších menšin. Přidáte k tomu pár náhodně vybraných cukrátek, dořešíte nějaké technické detaily, a politický program je na světě.

Není divu, že se lidi o programy přestali zajímat. Jsou to jen nudné prefabrikované balíčky, o kterých víme, že je politik stejně zahodí, pokud to bude pokládat za výhodné. Byla totiž pozapomenuta skutečnost, že politický program – to je především mravní přesvědčení. To je názor na to, jak chceme, aby vypadal náš život. Politika je přece primárně o tom, že se lidé v určité zemi rozhodují pro určitý způsob života a že si stát upravují tak, aby umožňoval či podporoval právě ten způsob života. V tomto smyslu se od listopadu 89 objevilo jen několik málo skutečných programů vedených vizí.

Klausova podnikatelská utopie

Ta úplně první byla spojena s osobou Václava Klause. Uprostřed tehdejšího nejasného intelektuálského blábolení přinesl jasné sdělení: Chceme, aby nás život vypadat stejně jako život západních Němců a Rakušanů. Po nějakou dobu budeme chudší, ale časem jejich ekonomickou úroveň vyrovnáme. To je to co chceme. Politika je jen sada technických opatření, jak nás k tomu přiblížit.

Ale velmi rychle se vynořila poněkud jiná klausovská vize. Byl to obraz světa, kde opravdu každý může začít podnikat. Kde skoro každý má svoji firmu a kde se všem nebo skoro všem daří. Prostředí je v této vizi absolutně neregulované, ale nevadí to, protože tržní síly přinutí lidi jednat slušně. Obyvatelé takového státu jsou šťastní, protože skoro každý má svoji firmu a protože každý dělá práci, kterou si vybral, která ho baví a která ho slušně uživí. Pokud potřebujeme vzdělání nebo lékařskou péči, poskytnou nám ji komerční subjekty, které jsou mnohem efektivnější než státní ústavy. Proto nám ji také poskytnou mnohem levněji, než by to uměl stát. Ten sice existuje, ale nemá toho moc na práci, protože i kriminalita je velmi nízká. Ve světě, kde je podnikatelský úspěch tak snadný, je jen málokdo motivován ke zločinu.

Samozřejmě, že naplnění celé této vize nikdy nebylo reálné. Nicméně nelze popřít, že roky premiéra Klause byly dobrou až neuvěřitelného exploze podnikatelské kreativity v nejlepším smyslu toho slova. Všechny české úspěšné firmy, na které jsme dnes hrdi, byli založeny v té době.

Sociálnědemokratická korporátní utopie

O pár let později nastoupila vize opačná. Někdo ji spojuje s premiérem Zemanem, ale přesnější je spojovat ji se sociální demokracií, protože se nezdá, že Milošovi Zemanovi osobně by byla nějak zvlášť blízká, byť ji naplňoval. Fakticky se jedná o pohled opačný, než z jakého vycházela klausovská vize. V sociálně-demokratické utopii jsou všichni lidé zaměstnanci obrovských organizací, státních nebo korporátních. Každý má skvělé pracovní podmínky, protože tyto podmínky určují státní úředníci. Obrovské organizace produkují skvělé a levné věci, protože je k tomu přinutí státní úředníci svými regulacemi. Státní úředníci jsou pochopitelně neúplatní. Klíčové služby od energetiky přes školství až po zdravotní péči jsou přímo dodávány státem. Zadarmo a v perfektní kvalitě. I v této verzi světa jsou všichni šťastní, protože o každého je perfektně postarána. Podnikání neexistuje, ale nikomu to nechybí.

Mezihry: Avataři a Chaves po česku

Není to ještě krásnější? Někdo z ní byl nadšený, někdo jiný méně. Ale nelze popřít, že i tato verze zemi posunula. Do České republiky přišly nadnárodní korporace, vznikly gigantické firmy typu ČEZ, byly založeny desítky nových úřadů, státní úředníci převzali nové pravomoci a přestaly vznikat nové české firmy. Ať se nám to líbí nebo ne, Česká republika se posunula jiným směrem.

Tím se vizionářská politika vyčerpala. Za posledních 15 let se neobjevila žádná nová představa o hodnotách. Vznikly jen dvě drobné úpravy sociálnědemokratického korporátního modelu, nicméně v obou případech se jedná o okrajové skupiny. Na jedné straně ji Zelení rozšířili tak, že lidé nepracují v továrnách, ale filosofických ústavech, odkud se nevrací k rodinám, ale do alternativních komunit, kde společně žijí bytosti různých druhů, sexuální orientace, barvy pleti, kultur a já nevím čeho všeho ještě. Ta druhá souvisí s Tomio Okamurou, který rychle opustil představy o švýcarském modelu a fakticky převzal vizi chavesovského socialismu. Všechno je státní, všichni jsou státní zaměstnanci, všichni jsou závislí na skvělém vůdci, ten snadno a rychle odhaluje všechny škůdce, občané ho podporují v pravidelných referendech a společně tak vybudují téměř dokonalý svět.

Třetí vize: Vlastenecký model ekonomiky a společnosti

Na konci roku 2015 se opět po mnoha letech vynořuje program založený na vizi společnosti a na představě o tom, co je dobrý život. Tento program vznikl v souvislosti s obranou proti islamizaci, resp. s otázkou, která se za touto obranou skrývá: Jak by měl vypadat lidský život, aby lidé byli ochotní bojovat za jeho obranu? Jak má vypadat společnost, aby vytvářela hrdé a bojovné lidi, a nikoliv jen vychytralé zbabělce? To ukazuje k vizi, kterou by bylo možné nepřesně popsat jako "švýcarizaci". Je to země obydlená svobodnými lidmi, kteří svou vládu drží pod krkem. To samozřejmě znamená, že ti lidé nemohou být ani otroky svých zaměstnavatelů, poskytovatelů úvěrů či státních úředníků. Je to tedy země, kde převažují malé firmy a kde je velmi snadné okamžitě najít práci. Je to vize země, kde k bohatství vede spíš výroba než konzultace nebo prodej finančních produktů. Ale kde se skoro nikomu nepodaří zbohatnout tak, aby ztratil kontakt se svými spoluobčany. Je to země, kde se moc neřeší, co je soukromé a co je státní, ale kde se řeší, co je české a co patří cizincům. Vše důležité v ekonomice je v takové zemi české. Nerostné bohatství, voda a další kritické zdroje jsou státní. Země je potravinově soběstačná. Lidé se starají o svoje rodiny, ale jsou blahosklonně tolerantní k morálním menšinám. Děti sportují a jsou ve školách vedeny k vlastenectví a k hrdosti na svojí zemi. V takové zemi je nemyslitelné, že by nějaký student filosofie se pokoušel převychovávat většinové obyvatelstvo. Vládne moudrost sedláků, řemeslníků a inženýrů. Lidé jsou odhodlání takovou zemi bránit. Drží svou vládu pod krkem a neváhají vyvolat referendum, kdykoliv je to zapotřebí, případně politiky odvolat. Dobrovolně se zapojují do místních domobran a nelitují času stráveného vojenským výcvikem. Na rodinných domcích visí české vlajky a občan, který odmítne vojenský výcvik, je předmětem posměchu. Pokud nějaký cizí velvyslanec zkusí úkolovat a napomínat české politiky, ještě ten den má pod okny demonstraci a do týdne je vypovězen ze země.

Tolik vize, kterou do české politiky přináší Blok proti islámu. Samozřejmě, realita není nikdy tak růžová jako představa a nic se nepodaří prosadit na 100%. Nicméně obrovskou výhodou "švýcarizační" vize je, že se může opřít o reálně fungující příklady. Něco lze převzít ze Švýcarska, něco z některých regionů USA a hodně i z Bavorska z dob předtím, než zemi zaplavili imigranti.

Možná nedokážeme být stejně bohatí jako Švýcaři, ale můžeme být stejně nezávislí a hrdí. Ostatně, Švýcaři takoví byli i v dobách, kdy měli životní úroveň a hrubý domácí produkt nižší než dnešní Česká republika.

To je vize, kterou přináší Blok proti islámu. Je to vize protikladná vizi, kterou prosazuje dnešní politická třída, podle níž mají být Češi poníženými poddanými globálního impéria. A je také protikladná babišovské vizi, podle níž mají být občané bezprávními součástkami v obrovském stroji a podle níž má být každý jejich pohyb pečlivě sledován a řízen. Je to také vize, která znamená, že lidé nebudou potřebovat profesionální moralisty a že by si poučovatelé a převychovávatelé budou muset najít jinou práci.

I proto můžeme očekávat snahu zakrýt střetnutí vizí a nahradit je diskuzí o tom, který leader má nevkusné brýlové obroučky a který říká nevhodné vtipy.

Petr Hampl