Jezevec-mrzout | Leacock

Jak se neustále šrouby různých regulací utahují, vzpomněl jsem si na jednu povídku od Stephena Leacocka.
Úryvek z knihy:

- Uff, to teda bylo o fous.
- A co? Ničeho jsem si nevšimla.
- To byl přece inspektor obuvi. Ráno jsem tak hrozně spěchal, abych přišel na schůzku s tebou včas, že jsem si nestačil pořádně vyleštit boty. To byla klika, co?
- Pssst, nemluv na mě. Tamhleten člověk nás pozoruje. Co když je to někdo z toho nového úřadu předčasných známostí?
- Mám přece povolení, Angelino.
- Oh, ty máš povolení? Proč jsi mi to neřekl? Tak to se do tebe můžu i zavěsit, co?
- No, to zatím ne. Někdo mě totiž udal, že jsem byl 3 večery po sobě u vás doma a tak jsem dostal předvolání na oddělení návštěv, kde po mě chtěli povolení. Měl jsem samozřejmě klasifikaci vhodného nápadníka a řádně zaplacenou návštěvní daň.
- Můj ty Bože! Někdy mě vážně unavuje žít ve společnosti, kde je všechno tak regulováno. To musely být časy, kdy si lidé mohli chodit kam chtějí a s kým chtějí. Představ si, dokonce mohli jíst i v restauraci! Bez osvědčení hlavního hygienika.
- Ale to muselo být dost nebezpečné. Ani nevím, jestli bych o to stál. Co kdyby měl někdo rýmu a ty ses od něj nakazila?
Crrrn... Crrrn...
- Promiň, jen si obnovím registraci čipu volného procházení.
- Edwarde, co kdybychom si na chvilku sedli na lavičku? Myslíš, že si můžeme sednout?
- Mám sice povolení k sezení pro dvě osoby, teď si ale vůbec nemohu vzpomenout, jestli má náležité razítko.
- Tamhle je hlídač. Dojdi se ho zeptat, jestli si můžeme sednout.
- To přece nejde. Nevidíš, že má na sobě štítek mlčení?
- Tak se zeptej tamhle toho policisty.
- Policisty? A dostat se přímo před soud za rušení policie v době služby?
- Proboha, málem jsem tě chytla za ruku.
- To nevadí, moje nové povolení to dovoluje. Ale musíš ji držet dlaní vzhůru a dodržovat ode mne vzdálenost 3 stop.