Jak vypěstovat Bohouše.

Každá rozsáhlejší strana má svou strukturu. Od základních organizací a jejich předsedů, přes výbory městské, krajské až po výbory nejvyšší. Bez ohledu na ideologii, každá členská základna každé strany skýtá celkem přesný odraz lidské společnosti jako takové. Jsou zde jedinci disponovaní mnohými talenty či naopak jakéhokoli talentu prosti. Gaussova křivka je všude stejná, všude platí, bez ohledu na propagandistické články o inteligenci či neinteligenci levičáků a pravičáků. A mimo to, i mezi tzv. politicky angažovanými nacházejí se masy, které nemají jinou ambici, nežli býti součástí masy; pokud možno většiny.

Na klíčových pozicích stranické struktury nacházejí se tzv. šíbři. Jde zpravidla o členy, kteří jsou v politice deset a více let. Tito bedlivě pozorují vývoj v členské základně a určují, kdo bude vyzdvižen a kdo naopak ponížen. Šíbr nikdy nevyzdvihne nikoho, kdo by ho mohl osobnostně jakkoli převyšovat. Pud sebezáchovy mu takto velí. Šíbr si odmítá připustit vlastní smrtelnost a přesah svých činů za rámec jeho času vymezeného zde na Zemi. Proto šíbr volí k vyzdvižení vždy maximálně tak "beta samce," většinou však sází na jistotu a jde po omega jedincích schopných jakž takž z hlavy deklamovat obecné fráze, jež se nikoho nedotknou. Důležitá jsou klíčová slova, od učení marxismu-leninismu vlevo až po trh bez přívlastků vpravo. Klíčová slova se liší, lidské povahy a dispozice však zůstávají zhruba na stejné úrovni bez ohledu na umístění v politickém spektru.

Jednoho dne nastane "okamžik O" a šíbr nalezne, co hledal. Nekonfliktního mladičkého jedince bez zvláštních markant, bez životních zkušeností, jež by mu mohly bránit v bezvýhradné konzumaci ideologie, nikterak přitažlivého, aby se s ním mohli ztotožnit i ošklivci, neboť – jak známo – politika je šoubyznys pro ošklivé. A nastává fáze protežování. Vybraný jedinec je poslán tu na stranické školení, tu na výlet do země, jež je naší straně vzorem. Stává se součástí delegací "obyčejných lidí" potkávajících mocné vyvolené, všechno all-inclusive, of course. Vybranému členu stranického potěru je zkrátka nabídnuta Perspektiva s velkým Pé.

A náš mladý perspektivní kádr, říkejme mu pro názornost Bohouš, se činí. Nechybí coby host na žádné důležité schůzi, konferenci či sjezdu. Časem se stává pravidelným delegátem, neboť už vešel v patrnost, každý straník jej zná. Pečlivě klade věnce na příslušné pomníky. Nosí kytice zasloužilým členkám strany k MDŽ či Svátku matek za hlasitého potlesku protřelých šíbrů. Potřásá jménem strany pravicemi lidem zvučných jmen. A šíbři zatím Bohouše pečlivě vypreparovávají z reality všedního života. Bohouš nemusí řešit věci, které řeší jeho vrstevníci. Žije ve své zlaté kleci, ve které potkává rozesmáté tváře zahraničních přátel ze států, kde zítra již znamená včera. K Bohoušovi nikdy nikdo nepustí vytočeného občana. Případné konflikty s realitou jsou již předem zažehnány různými tajemníky a sekretáři.

Velká Budoucnost je na obzoru. Tato Velká Budoucnost je důležitá i pro staré šíbry. Vědí, že bude-li Bohouš vytvořen tak, jak si jej přáli, nebudou ohroženi. Jejich případné hříchy jim budou Bohoušem odpuštěny, neboť Bohouš jim za mnohé vděčí. To oni bdí nad tím, aby jeho osobní stranický spis byl bez poskvrnky. Právem očekávají reciprocitu.

Jednoho dne hříchy starých šíbrů začnou ohrožovat stranu samotnou a tehdy nastává čas pro uvedení Bohoušů do funkcí. Nahrazení probíhá tiše, bez větších skandálů, vždyť právě k tomuto účelu byl každý Bohouš vyšlechtěn. Hlasování proběhne hladce, noty zná každý nazpaměť. Bohoušové sice nezaujmou veřejnost, avšak není zde alternativa. Marně voliči kroužkují či křížkují, stranická politika je neúprosná. A po čase začíná nést své ovoce. Nekonfliktní pseudolídři umí dobře uhýbat před konflikty. Koneckonců, konflikty neexistují. Bohouši neznají krutost světa, nikdy ji nepotkali. Mnozí vnímají, že patrně existuje něco mimo jejich skleněný zámek, kdesi za zamlženými skly se rýsují zkrvavené siluety. Nebo je to jen přelud? Proč nad tím vlastně přemýšlet? Když po mně jde lev, zavřu oči a lev zmizí. Proti násilí se bojuje nenásilím, tak to známe a tak je to správné; a každý, kdo je jiného názoru, je extrémista. Neexistují zločinci a jejich oběti. Ostatně, kdo je tady vlastně obětí? Bohouš zrelativizuje všechno, a co je nejhorší, sám tomu věří, vždyť se koneckonců nikdy nemusel aktivně bránit, byl příznivými okolnostmi vynesen na piedestal. A může-li oni, může přece každý. Svět je přece báječný a krásný a je v něm dost místa pro všechny. Neexistuje tržní soupeření, neexistují třídní boje. Lidská práva jsou lékem na všechny neduhy světa.

Osmého dne potká Bohouš Opravdového Bezskurpulózního Grázla.

A to je konec (nejen) pohádky, milé děti.