Sytý hladovému nevěří

Sytý hladovému nevěří. Chybí mu zkušenost a imaginace. Někdy empatie.

Potkal jsem kamaráda. V jádru laskavé srdce. Ale lokální politik za Piráty. Nadhodil jsem téma daně z cigaret a alkoholu.

Jak již zaznělo v mém okruhu na FB, jsou lidé, kteří nemají po zaplacení složenek a nejnutnejšího jídla "v akci" a ve slevě na nic "vyššího" - na kino, na divadlo, na poznávací zájezd, na koníčky. Žijí od výplaty k výplatě.

A pokud vstávají ráno o půl paté, dřou od šesti do dvou (ale zaměstnavatel má požadavky na pracovní výkon takové, že je nemohou zvládout jinak než prací přes čas - byť zadarmo), pak se takový člověk vypotácí z pracoviště ne s hlavou čistou (převzato z jednoho HR inzerátu na pozici umývače nádobí), nýbrž s hlavou vygumovanou.

Nedostatek tekutin (pokladní v supermarketech vědí svoje), vyčerpání (dělníci z železáren vědí svoje), absence sociálního kontaktu. Zajít v tom okamžiku "na jedno" je už někdy jen projevem pudu sebezáchovy. Pivo obsahuje jistě alkohol (uklidní, otupí), ale je to také originální iontový nápoj s vysokým obsahem vitamínu B. A lze při něm probrat s kamarádem, jak opět oba stáli osm, deset hodin na nohou a šéf je neposlouchal, protože jej samotného honí jak nadmutou kozu, a jak je obtloustlý manažer opět buzeroval v domnění, že tím zvýší produktivitu práce.

Protože nechápe, totiž ten manažer, že podstatou hrdosti většiny zaměstnanců je pocit dobře (a ne jen extrémně rychle) odvedené práce. Že normální člověk nepotřebuje mít nad sebou bachaře, který rukama už roky na nic nešáhl. Že sám ví nejlépe, o co se v práci postarat, že cítí jako svou profesní povinnost odvést práci co nejlépe, tak aby se za ni nemusel stydět.

Ten politik za Piráty, mladší než já, nepochopil, ani se neptal. Reagoval takřka automaticky: "Takže ten člověk zase na tom není tak špatně, když si může po práci zajít na pivo! A nedá si jenom jedno, že? To víme!" Absolutní nepochopení. Zajeté koleje. Ignorance.

Vrací se mi na mysl exhibice tzv. sociálního demokrata Hamáčka. Asi šest hodin se předváděl v noci na poště. Přišel odpočatý, nikdo ho nebuzeroval, odešel s uspokojivým pocitem dobře zvládnuté PR prezentace. Ale ani v nejmenším netuší, co to je přijít na téže pracoviště pětkrát za sebou na 6 večer a odcházet v 6 ráno, nevyspalý, rozmrzelý, s rozhozeným biorytmem, bez naděje, že někdy v budoucnu to bude lepší.

Je-li snad dnes, 30 let po roce 1989, něco dědictvím tzv. "komunismu", pak je to neschopnost zaměstnancůp pozvednout svůj hlas, zařvat a vzepřít se. Ale ono to jde vlastně docela těžko. Odbory nejsou a/nebo nefungují. Lidé jsou unaveni, vyčerpáni, otráveni. Na stávky a demonstrace jim chybí síla. Na studium politiky i čas.

A protože volby nejsou povinné, zůstanou opět doma a vyhrají partaje dobře živených voličů, kteří v poklidu posezení u café latté, smoothie a jiných laskomin mají čas a sílu promýšlet, jak volit ten svůj lepší zítřek