Kupředu Jičínský, zpátky ni krok

14. březen 2008 | 19.59 |

Konečně máme potvrzeno, proč se komunisticko-socialistická levice může přeskočit vzteky už při pouhé zmínce o Ústavu pro studium totalitních režimů: Protože se jeho badatelé budou před veřejností přehrabovat v dosud dobře uklizených archivech, v nichž jsou k nalezení všelijaká zajímavá lejstra podávající mrzuté svědectví o občanské jakosti některých současných velikánů politiky. Taktéž je jasno, proč se ta bohulibá instituce nesmí jmenovat Ústav paměti národa: protože paměť národa je to poslední, co dnes může (nejen) rudooranžová elita potřebovat.

S jedním takovým nežádoucím dokumentem nás minulý týden seznámily Lidové noviny. Šlo o zápis ze schůze předsednictva Ústředního výboru KSČ z 25. 7. 1968, na níž se nejvyšší soudruzi radili, jak zabránit vzniku Československé sociální demokracie, která se spolu s dalšími »oportunistickými« subjekty začala nebezpečně aktivizovat v uvolněném politickém ovzduší tzv. pražského jara. Aby do země zadupání výhonku nekomunistické levice budilo aspoň zdání zákonného postupu, přizvali si Dubčekovi bolševici na pomoc tehdy ještě mladého celoživotního »experta na ústavní právo«, což byl soudruh spolehlivý a tudíž perspektivní, vzácný exemplář komunisty mezi všemi těmi Indry, Jakeši a Bil'aky, který alespoň uměl číst a psát. I vymyslel tenkrát ten machr, že nejspolehlivěji se ČSSD zakroutí krkem, když se proti jejímu přípravnému výboru povede nesmlouvavý politický boj a urychleně se přijme ústavní zákon o Národní frontě, v níž pochopitelně nebude pro sociální demokracii místo. Jo, abych nezapomněl: ta opora rudé totality se jmenovala Zdeněk Jičínský. Ano, byl to týž Zdeněk Jičínský, který se nyní bije v demokratickém parlamentu za ČSSD jako lev, je její nepřehlédnutelnou »ozdobou«, a se stejným nasazením, s nímž bolševikům pomáhal ji umlčet, neúnavně káže ve Sněmovně i v rudém Právu o ústavních principech a politické etice.

Když soudruha Jičínského nevděční kumpáni vyrazili v 70. roce z rodné strany, převlékl se jim natruc do disidentské kůže a pomstu dokonal tím, že v sametovém opojení bystře vlezl do partaje, kterou dřív pomáhal zakazovat, aby záhy za tučný poslanecký plat pilně pracoval jako ... oddaný spojenec Grebeníčkových a Filipových extremistů! Tak. A teď mě zkuste přesvědčit, že bývalý komunista není totéž co bývalý černoch.

Kdyby byl Jičínský aspoň natolik poctivý, že by se po »převratu« vrátil mezi své, když jsou teď už nadobro napravení a příkladně demokratičtí, nedalo by se proti tomu namítat naprosto nic. Víte, svým způsobem si vážím marťanů, kteří se ani po vítězství pravdy a lásky nestydí za svou komunistickou úchylku a snad i věří tomu, čím se zesměšňují před normálními lidmi. Ale co se starcem bez špetky charakteru, který celý svůj darebný život zasvětil švindlu? Inu coby, nic. Nic ve státě, v němž se tak skvěle daří celým zástupům vysoce postavených Jičínských, jak se nejspíš už brzy ukáže, a nejen v sociální demokracii. Nic teď a nic ani potom, neb není takového ústavu paměti národa, který by mohl Čechy vyburcovat k tomu, aby se konečně definitivně očistili od totalitního sajrajtu.

Strach z přepisování dějin a "zestátnění" vědeckého bádání vyjádřil poslanec Zdeněk Jičínský (ČSSD), jenž podání návrhu inicioval a před soudem zastupoval kritiky zákona.

Jičínskému vadí to, že v radě a ve vedení ústavu nemohou být bývalí členové KSČ. "Poprvé od listopadu 1989 se tak stanovují podmínky spolehlivosti, které jsou v rozporu s Ústavou. "Nevidíme pro to důvod," míní Jičínský. Podle Lišky by bývalí komunisté mohli v ústavu ospravedlňovat svou vlastní "osobní historii", což se týká i reformistů z konce 60. let.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře