Ústava ČR

Ústava jako základní zákon země není jen formalita, symbol a ve hmotné podobě cár papíru. Je to vyjádření shody ve společnosti, a to ne ledasjaké: je to minimum, na kterém se dokážeme shodnout. Je to vyjádření vůle žít spolu a vedle sebe nekonfliktním způsobem. Je to minimum pravidel, která chceme respektovat bez vyhlášení války. Občanské, etnické nebo mezinárodní. Je to čestné slovo, že při vší různosti chceme mít alespoň něco společného. Může jít o kompromis, na který tak trochu doplácí všichni, ale to je cena za slib, že na sebe nebudeme útočit. Ústavu můžeme vnímat jako nedokonalou či špatnou, ale je to maximum toho, co jsme v minulosti dokázali vyjednat. Je to zrcadlo naší vůle a schopnosti se dohodnout. Kdykoliv se dokonce můžeme dohodnout i na jejím vylepšení - stačí maličkost - musíme toho být schopni.

Proto když se na scéně objeví krysař, který v okázalém gestu Ústavu roztrhá, je čas zbystřit a brát vážně, co jeho pískot a víření bubnů znamenají. Roztrhal právě totiž vyjádření ochoty žít spolu a vedle sebe v míru, srozumitelně dává najevo, že se svou družinou není ochoten respektovat ani to minimum, jehož dosažení je tak obtížné. Vypověděl právě nejobtížněji dosažitelnou psanou společenskou smlouvu. Toto gesto znamená, že není ochoten respektovat nikoho a nic. Je to gesto vrcholné arogance. Jsem nad zákony. Věřte krysaři. Zapomeňte na věrnost své zemi a všemu, co jste si pracně vybudovali a na čem jste se dohodli. Nastanou nové pořádky.

Nevím jak vy, ale já jsem zpozorněl dostatečně. A vsadím se, že po tomto předčasném prozrazení pointy rychle střízliví i mnoho z dosud nadšených účastníků a podporovatelů Letné.

Při vědomí nedokonalosti Ústavy ČR říkám: Braňte ji, bez ní je možné úplně vše.