Jezevec-mrzout | Vnucují nám očkování i oteplování

Prezident Václav Klaus promluvil na jubilejním, 100. žofínském fóru - zde je část jeho projevu, v němž obsáhle polemizoval s těmi, kdo se snaží vrátit společnost do "předdemokratického" stadia.

Chci mluvit o věcech obecnějších, nicméně o věcech, které politiku a život nás všech výrazně ovlivňují. V poslední době se to dá ukázat na celé řadě na první pohled odlišných témat, která spojuje to, že jsou prosazována velmi specifickým způsobem, a která se - tím, že jsou postulována jako nesporná, expertně potvrzená, laikům nedostupná - stávají bezprostředním ohrožením naší svobody a spolu s ní i naší prosperity.

Znovu vracím do našeho povědomí kombinaci slov svoboda a prosperita, která se - před téměř dvaceti lety - stala jedním z prvních hesel původní Občanské demokratické strany (a dodávám, že toto heslo vymyslel Miroslav Macek). Protože už na něj dnešní Občanská demokratická strana poněkud zapomíná, mohu ho snad použít, aniž bych narušoval jakýsi pomyslný copyright.

Trápí mne to, že dnešní svět tento rádoby technokratický, ale ve své podstatě nedemokratický způsob prosazování věcí veřejných považuje za zcela legitimní. Bránění se jeho přijetí označuje za pletení se do věcí, kterým někdo, kdo mezi vyvolenými, resp. samovyvolenými není, nemůže rozumět. A proto by měl mlčet.

Dobrou ukázkou tohoto přístupu je například naše nedávná domácí polemika o povinném očkování proti prasečí chřipce. Názor na kvalitu vakcíny a na míru ohrožení tou či onou chorobou je do značné míry odbornou záležitostí. Z toho však vůbec neplyne, že je stejně odbornou otázkou rozhodnutí o povinném očkování do jisté míry stále ještě svobodných občanů. Spor o kvalitě vakcíny existovat může (a jak víme, velmi kontroverzně probíhá) a stejně tak je zřejmé, že je velmi sporná míra závažnosti tohoto onemocnění. Poněkud mne překvapilo, že Světová zdravotnická organizace tuto klíčovou charakteristiku - a tou aspekt závažnosti onemocnění jistě je - těsně před vyhlášením této konkrétní pandemie vyškrtla z dříve obecně platné definice pandemie.

Nepřijatelné je zejména to, že místo zdravého rozumu a zvažování všech pro a proti na základě obvyklé analýzy rizika (risk management) převládl při prosazování tohoto konkrétního očkování zcela zhoubný princip předběžné opatrnosti. Ten je neuchopitelný a nekvantifikovatelný, ale právě o to manipulátorům naší současnosti jde.

Na principu předběžné opatrnosti je založená i doktrína o lidmi způsobeném globálním oteplování. Teď mi nejde o evidentní podvody, o neseriózní práci s daty, o diskreditování alternativních pohledů, o zastrašování a zesměšňování odpůrců této zjevené pravdy, ač se toho všeho věrozvěstové globálního oteplování již delší dobu dopouštějí, protože to je až příliš snadná kritika. Té se nyní - najednou a s předstíraným překvapením - věnují především ti, kteří až dosud myšlence globálního oteplování bezelstně věřili.

Mně jde o věci daleko zásadnější. Zastánci této zhoubné doktríny odmítají brát v úvahu standardní analýzu nákladů a výnosů (cost-benefit analysis), odmítají jemnost a složitost intertemporálního rozhodování o solidaritě s budoucími generacemi či o jejich diskriminaci, a odmítají uznat váhu a význam času v lidském rozhodování, což my ekonomové zařazujeme do rubriky s názvem "diskontování budoucnosti". Dále odmítají elementární pravděpodobnostní pohled na nedeterministicky se chovající složité systémy, jakým je i klima, odmítají brát v úvahu obrovskou sílu lidské adaptability a zejména nepředstavitelný rozmach technického pokroku (nebude-li diktátem těchto lidí v budoucnu zastaven).

Ve své "pýše rozumu" tito lidé nedoceňují míru naší, a už vůbec ne své neznalosti zákonitostí chování takovýchto složitých systémů. Přesto prosazují opatření, která znamenají radikální omezení lidské svobody a prosperity.

Na stejné pýše rozumu jsou založeny i současné ambice politiků mnoha zemí světa organizovat a regulovat další složitý systém, kterým je ekonomika. Přitom jsme si, alespoň někteří z nás, poněkud naivně mysleli, že je měl o nerealizovatelnosti těchto ambicí neúspěch komunismu přesvědčit více než dostatečně. Bohužel, nepřesvědčil.

Dnešní finanční a ekonomická krize nebyla způsobena selháním trhu, jak se nám tito lidé snaží namluvit, ale selháním chování některých ekonomických subjektů pohybujících se v rámci systému státem, resp. právě těmito politiky velmi podvázaného, pokřiveného a deformovaného trhu. Americký ekonom Peter Boettke ve svém nedávném článku v časopisu The Independent Review spekuloval o tom, zda by se vítěz mnoha zlatých olympijských medailí Michael Phelps utopil, kdyby mu někdo svázal ruce a nohy? A kdyby se utopil, zda by to znamenalo, že selhal on, protože nedokázal plavat, nebo to, že mu bylo plavání znemožněno?

Stejně tak je tomu s ekonomikou a trhem. Dnešní přeregulovaná ekonomika a zejména její bankovní a finanční systém potřebují všechno, jen ne další regulace. Jestli se před několika týdny v Davosu zdály být některým bankéřům nově navrhované regulace dobré a přijatelné, pak to říká jenom to, že na Světové ekonomické fórum skuteční bankéři nejezdí (ti na to ostatně nemají čas) nebo že se bankéřům i tentokráte podařilo koncept připravovaných regulací ovlivnit natolik, že jim vyhovuje. Že to bývá pravidlem, nám již v roce 1971 ve svém slavném článku přesvědčivě vysvětlil George Stigler, když argumentoval, že většina uskutečňovaných regulací je ve prospěch regulovaných a ne proti nim.

Jako člověk v již téměř požehnaném věku bych si měl dávat pozor na úvahy o stáří, ale když jsem se v 60. letech začínal učit ekonomii, kdy v plném rozkvětu svých sil tehdy byli Paul Volcker a Jacques de Larosiere, učil jsem se ji i od nich. To, aby právě oni dva byli dnes, po půl století, hlavními tvůrci regulace bankovního systému - jeden v Americe a druhý v Evropě - je dost absurdní.

Povinné očkování proti prasečí chřipce (a to jsem nemluvil o síle a vlivu farmaceutického průmyslu), zelené zneužívání přirozených změn klimatu k brzdění ekonomického růstu i zneužívání dnešní krize k omezení svobody a budoucí prosperity patří do jedné, koncepčně stejné skupiny pokusů vrátit základní principy fungování lidské společnosti do předdemokratického stadia.

Mohl bych tam ještě zařadit boj s terorismem, politickou korektnost a antidiskriminaci, mediokracii a některé další jevy. Skoro vůbec mi však nejde o tyto konkrétní věci.

Jedná se totiž o pokus o prosazení nadvlády těch, kteří si myslí, že vědí, co je pro lidstvo dobré, a kteří mají takové sebevědomí, že si nárokují, že jsou oprávněni tuto svou představu dobra vnutit ostatním.

Všechny tyto pokusy bychom měli brát vážně a zkusit s nimi něco dělat. Než ony udělají něco s námi.
 

(Václav Klaus)