Velmoci likvidují euro.

9. říjen 2008 | 07.21 |

Kdyby se o víkendu v Paříži nesešly zrovna signatářské země mnichovské dohody, dalo by se toto jednání označit za bezprecedentní.

Na separátním jednání se Francie, Německo, Británie a Itálie zejména dohodly, že "je možné tolerovat i volnější výklad přísných rozpočtových pravidel". Toto tragické rozhodnutí – jemuž asistoval i guvernér Evropské centrální banky, francouzský občan Jean-Claude Trichet, a šéf Evropské komise, portugalský maoista José Manuel Barroso – může být v budoucnu směle označeno za začátek konce společné evropské měny.

Zmíněné země, bez konzultací s ostatními státy eurozóny a bez tlaku časové tísně, totiž rozhodly, že některá tzv. maastrichtská kritéria, zakotvená v Paktu stability a růstu, nebude nutné dodržovat. Konkrétně se jedná o pravidlo, že deficit rozpočtu žádné země eurozóny nesmí překročit 3 procenta objemu jejího hrubého domácího produktu (HDP). A také pravidlo, že kumulovaný státní dluh nesmí překročit 60 procent tohoto jejího HDP.

Může zaznít argument, že tato dvě kritéria (která Česká republika s předstihem plní) byla doposud fakticky závazná pouze pro zájemce o vstup do eurozóny, kdežto některé země, používající euro už od počátku v roce 2002, ji stejně porušovaly (například Francie). Tyto země ovšem až dosud byly na pranýři a ze svého deficitního hospodaření se musely ostatním zodpovídat a formulovat konkrétní kroky k nápravě. Nyní je jejich chování posvěcenou normou, a dokonce ani nebyl stanoven žádný jiný, měkčí práh, který by takové jednání jakkoli omezoval.

Vyhrává ta vláda, která je nejméně zodpovědná Věc se má tak: Pokud má země vlastní měnu, nechť si její vláda pořídí deficity, jaké se jí zlíbí a jaké jí její voliči dovolí. Následky si nese každý sám. Deficit státního rozpočtu znamená, že vláda tyto své dluhy nějak musí financovat, a děje se tak prostřednictvím vydávání rozličných vládních dluhopisů. Tyto peníze buď chybí bankám k financování soukromého sektoru (stoupají úrokové sazby a pro podniky i spotřebitele zdražují úvěry a hypotéky), anebo je prostřednictvím půjček "tiskne" centrální banka. Důsledkem jsou dražší peníze, než by mohly být, zpomalení ekonomického růstu, devalvace směnného kurzu, vzestup inflace a přesun bohatství od obyvatel a podnikatelů směrem k vládě – pod její kontrolu.

V případě eurozóny je všechno složitější. Vyhrává ta vláda, která je nejméně zodpovědná. Kupříkladu vláda italská zkonzumuje na svém území i peníze, které zde nevybrala na daních, a eurofinancováním dluhu přes deficit škodí všem ostatním.Neexistuje žádná italská (francouzská, německá) cena peněz, nýbrž pouze úrokové sazby Evropské centrální banky. Přešlap jednoho zaplatí všichni ostatní.

Významný proud světové ekonomie – takzvané keynesiánství – doporučuje vládám ovlivňovat hospodářský cyklus prostřednictvím schodkového hospodaření státního rozpočtu. V době krize si vláda má půjčovat a zadlužovat se – a těmito penězi povzbuzovat všemožně poptávku v ekonomice (rostoucí investice, dávky, důchody). V době konjunktury pak má vláda tlumit přehřívající se hospodářství rozpočtovým přebytkem (couvat z ekonomiky) a platit předešlé dluhy.

K tomu však za sedmdesát let aplikace této teorie v žádné zemi nedošlo! Dluhy vlád – s drobnými výkyvy – stále rostou, a to i v porovnání s celkovým bohatstvím společnosti. Účet v Americe zaplatí Američané. A jejich Bushova vláda. Účet v eurozóně ovšem zaplatí všichni, včetně Slováků, kteří do eurozóny vstoupí za necelé tři měsíce. Paní Merkelovou ani pana Barrosa jsem nevolil a volit ani nemohl.

Evropa v éře morálního hazardu Korunu všemu nasadila v neděli německá vláda, která (po Irech) jednostranně rozhodla, že garantuje veškeré bankovní vklady. Toto naprosto sobecké rozhodnutí znamená, že Němci se rozhodli řešit své problémy na úkor ostatních.

Co udělá bohatý střádal, a zejména podnikatel či burzovní hráč? Přesune své peníze na německé území. Německé banky dostanou kapitálovou injekci, peníze na zlepšení svých bilancí. A ostatní? Pravý opak. Únik kapitálu. "Německé" garance tedy nakonec budou muset zavést i všichni ostatní, včetně naší ČNB. Celá Evropa vstupuje do éry morálního hazardu – banky mohou hospodařit různě, vláda je pak z problému stejně vytáhne. A všichni si budeme ručit za své peníze (přes vládu) sami. Inflací.

Máme zde tři velké problémy:
1. Zrušení pravidel státního hospodaření v eurozóně.
2. Zrušení těchto pravidel rozhodnutím čtyř států způsobem "o nás bez nás" (Lisabonská smlouva v praxi).
3. Sobecké jednostranné národní řešení nedostatku likvidity (finančních zdrojů) Irskem a Německem, lákající peníze do bank na jejich území.

Až do tohoto víkendu jsem byl pevným zastáncem názoru, že euro pro Českou republiku v určité fázi začne být výhodné. Někdy kolem roku 2015. Po nynější víkendové lekci říkám: Nic, nikam, nikdy. NIKDY!
Karel Kříž
(Zdroj)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře