Mělo členství v EU alternativu?

8. prosinec 2008 | 08.00 |

Na tuto otázku lze odpovědet velmi lapidárně - jistě, že mělo. Alternativou k členství v EU samozřejmě bylo nečlenství v EU. Pokud by většina voličů v referendu odpověděla stejně, jako já, viděli bychom ji. Problém je, že skutečná alternativa byla politicky daleko hůře průchozí. V zásadě by asi nebyl problém implementovat Schengenskou dohodu, takže na hranicích by to mohlo vypadat jako dnes. Vstup do Evropského hospodářského prostoru není ekvivalentem vstupu do EU, přes to však mají občané i firmy ze zemí, jako je Norsko nebo Island v celé EU prakticky stejná privilegia, jako firmy z členských zemí. Ovšem kupříkladu Švýcarsko není ani v EHP, při tom je zcela obklopeno členskými zeměmi EU, o ještě menších evropských zemích ani nemluvě. Byla by to alternativa pro ČR?
Samozřejmě ano. ČR měla příležitost, kterou promeškala. Mohla být mimo regulovaný rámec EU a využívat toho, být takovým specifickým vnitroevropským offshorem. Mohla být zemí s velmi nízkými daněmi a jejich nízkou sazbu nahrazovat objemem. Počínaje levnými pohonnými hmotami, které sem mohli jezdit nakupovat motoristé ze všech čtyř světových stran (zásobovat 30 milionů lidí pohonnými hmotami s poloviční spotřební daní oproti současné stále znamená jedenapůlnásobný výnos z této daně oproti současnému stavu). Nákupní střediska v těsné blízkosti hranic mohla profitovat z nízké daně z přidané hodnoty a když už si motorista přijel natankovat, tak také rád s nízkou místní DPH nakoupí na týden nebo dva dopředu. Už jen tento jednoduchý obchodní model, zaměřený na obyvatele okolních zemí, nemohl být neúspěšný. Jenže nabízelo se toho daleko více. Mnoho mezinárodních firem má (nebo před finanční krisí mělo) své pobočky v Londýně, ačkoli náklady na tamní pracovní sílu jsou i na evropské poměry enormní. Proč? Protože tam je snadné zaměstnance propustit. Pokud by ČR tehdy výrazně zjednodušila zákoník práce a omezila jistoty stálého zaměstnání a také snížila přímé daně, mnoho velkých firem mohlo, ať už reálně nebo jen virtuálně, přesunout svá sídla sem. Typicky pro zaměstnance, pracujícího pro svoji firmu převážně na dálku, není důležité, zda jej vyplácí firma v domovské zemi nebo firma sídlící o tisíc kilometrů dál, zvláště když šéfa má stále tam, co byl a firma sídlí v zahraničí víceméně jen papírově. Samozřejmě u řady profesí to možné není, ale nízké daně a jednoduché pracovní právo s možností zaměstnance kdykoli propustit přiláká i výrobní podniky. No a pokud by se tehdy také přijaly zákony na ochranu bankovního tajemství ve švýcarském stylu...

Každopádně nelze zůstat v půli cesty a financovat rozbujelý státní aparát a velkorysý sociální systém z poskytování služeb občanům cizích zemí, naopak, je nutné mít systém takový, aby i místní občané byli motivováni si na svůj chleba vydělat sami. Se sítí velkých obchodních středisek u hranic, s vysoce konkurenceschopnou ekonomikou, fungující téměr jako vnitroevropský offshore a s velkou mírou ekonomických svobod je to pochopitelně snazší, než v přeregulovaném postsocialistickém systému, přerozdělujícím polovinu HDP.

Někdo by mohl říci, že takový hospodářský systém by parasitoval na okolních zemích. Je tomu skutečně tak? Nikoli. Parasitování není dobrovolná záležitost, což se ovšem o nákupu v sousední zemi, případně o zaměstnání v sousední zemi, říci nedá. Je tomu přesně naopak - takový středoevropský offshore tygr nejen že na občanech sousedních zemí neparasituje, naopak jim pomáhá prosazovat své ekonomické svobody proti parazitům skutečným - proti jejich vlastním vládám, proti jejich vlastní přebujelé byrokracii a proti jejich přebujelému přerozdělovacímu aparátu. Ano, členství v EU mělo alternativu, alternativu nezávislosti a svobody, vyvážené i do jiných evropských zemí - a přesně to měl Václav Klaus prosazovat. Sice by se to v Bruselu a v Paříži příliš nelíbílo, ale to je zejména jejich problém. Do Andorry, jejíž ekonomika je zaměřená podobně (i když, pravda, v menším), je to z Paříže i z Bruselu poněkud blíž.

(Zdroj)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře