Čest práci soudruzi a soudružky

2. březen 2009 | 09.35 |

Pro ty, co by se rádi vrátili před rok 1989 jsem napsal několik poznámek k osvěžení paměti, nebo pro ty později narozené k poučení. Většinu svého života jsem prožil pod pevnou rukou KSČ, takže mohu srovnávat. Dovolil jsem si popsat pár aspektů života za komunistů, které si někteří lidé už nepamatují, nechtějí pamatovat nebo nemohou pamatovat.

Jak jsem si všimnul, sílí tady nostalgie po bývalých komunistických časech. Mnoho lidí si myslí, jak moc se za komunistů žilo dobře. Pod dojmem různých kriminálních kauz, vytunelovaných fondů a firem, korupce a v neposlední řadě i současné krize mají tendenci si malovat minulou dobu na růžovo a čím dál víc lidí ji chce vrátit. Nežilo se dobře.

Všechno patřilo všem
Všechno patřilo státu, tedy jakoby všem. To vlastnictví bylo ale naprosto iluzorní, protože ve skutečnosti nikdo neměl de facto nic, až na pár vyvolených. Tento stav byl patrný na chátrání a devastaci prakticky všeho. Opravovalo se jenom to nejnutnější, protože trvale chyběly peníze. Domy, ukradené majitelům pustly a v roce 1989 jste v našich městech až na výjimky nenarazili na dům s opravenou fasádou. Škaredé a časem poničené tváře domů hyzdily stejně zpustlé ulice. Výjimku tvořila honosná sídla KSČ, či místa mající charakter Potěmkinových vesnic pro turisty. Protože nikomu nic nepatřilo, nikoho tento stav také neznepokojoval. Když jsem po revoluci jel na návštěvu Vídně a vracel se v noci zpět, bylo to, jako bych přijel do půlnočního království. Z pěkně upravené osvětlené vesnice do temné reality oprýskaných budov mého domova.

Chaty a chalupy
O to paradoxněji působily různé chaty a chalupy, na kterých se český človíček zbavený možnosti podnikat vyžíval. Samozřejmě ty nejlepší vlastnily nomenklaturní kádry KSČ, které si je díky šedé ekonomice mohli dovolit.

Společné vlastnictví "výrobních prostředků"
Nikdo nesměl vlastnit "výrobní prostředky". Co byl nebo nebyl výrobní prostředek určovala KSČ. Například v době, kdy se objevily první osmibitové počítače jedna pomazaná hlava z ÚVKSČ rozhodla, že počítač se 128 kB operační paměti je nutné považovat za výrobní prostředek a tak byly všechny dovážené počítače s touto operační pamětí zbavovány. Naštěstí byl příkaz docela rychle zrušen. Za výrobní prostředky se považovalo prakticky vše s čím se dala vytvářet nějaká hodnota. Výjimkou snad bylo ruční nářadí, či lopaty a to ještě jen někdy. Koupit si třeba soustruh nepřicházelo v úvahu. Nejenom že nebylo možné někoho zaměstnávat, nebylo ani možné pracovat sám.

Ze společného krev neteče
Provozy a továrny jely na doraz. Ve většině z nich se neinvestovalo prakticky nic do nových technologií a mnohde se pracovalo i na předválečných strojích, které se neustále flikovaly. Na školách se studenti často učily s pomůckami předválečné výroby. Protože bylo vše společné, rozmáhala se kriminalita která se projevovala zcizováním z této takříkajíc bezprizorní hromady. Kdo by neznal rčení: "Kdo nekrade, okrádá rodinu." Prakticky to vyjadřovalo stav, že byť společensky potírané a kriminalizované jednání, bylo obecně jaksi tolerováno a vlastně se s ním i počítalo. Mnozí lidé se těchto zvyklostí nezbavili dodnes. (Že, třeba taková sešívačka z práce na domácím stole, viďte.)

Všechno bylo plánováno
Možná se to bude zdát pro dnešní mladé lidi naprosto nepochopitelné, ale komunisté rádi plánovali. Všechno a všem. Existovaly tak zvané pětiletky, na které bylo rozplánováno téměř do puntíku, co se bude stavět, kolik lidí pojede kam na dovolenou, kolik bude nemocných a milióny dalších maličkostí. Problém nastal s železnou pravidelností tehdy, když plán nebyl naplněn, nebo naopak byl překročen tak, jak to nikdo nečekal. Něco jako pružná reakce téměř neexistovala. Komunisté velmi rádi překračovali plán v budovatelských ukazatelích, proto se statistiky pružně přizpůsobovaly a socialistický sektor byl pravidelně na špici světového hospodářství. Tedy alespoň papírově.

Zemědělství, JZD a přidružená výroba
V Československu fungovala družstva vzniklá z násilné kolektivizace. Přesto byla opravdu specifická. JZD často nechávali komunisti na pokoji a tak vznikaly různé přidružené výroby, zvláště byl-li na vysokém postu podmazán nějaký vlivný člen strany. Byla to taková pseudohra na podnikání. Není divu, že první počítače v našem státě vyrábělo JZD Slušovice tzv. TNSky (Ten Náš Systém)

Dovoz a vývoz
V ČSSR i přes tu bídu plánovaného hospodářství bylo vyráběno množství poměrně luxusního zboží, které bylo vyváženo na západ a prodáváno často pod výrobními náklady. Důvod byl ten, že bylo nutné získat alespoň nějaké devizové prostředky. Na brněnském výstavišti například na veletrhu Salima (potravinářský) byly k vidění výrobky našich firem o které jste v našich obchodech neměli šanci zavadit ani omylem.
Mnoho výrobků pak bylo vyváženo do "spřátelených" zemí a které je nikdy nezaplatily. Vyváželo se prakticky všechno, co se dalo alespoň nějak zpeněžit. Uran si Rusové odváželi bez placení sami. Byla to "daň" za ochranu. To, že naše ekonomika vůbec fungovala po tak dlouhou dobu bylo dáno jednak tím, že bylo ještě relativně dost lidí, kteří se se stavem věcí nechtěli smířit a neustále doufali v lepší zítřek a hlavně proto, že fungovala šedá ekonomika.

Situaci snad nejlépe vystihuje tento vtip:
7 divů ČSSR:
1. každý je zaměstnaný
2. přesto, že je každý zaměstnaný, nikdo nic nedělá
3. přesto, že nikdo nic nedělá, plán se plní na 100%
4. přesto, že se plán plní na 100%, nikde nic není
5. přesto, že nikde nic není, všechno se sežene
6. přesto, že se všechno sežene, každý krade
7. přesto, že každý krade, nikde nic nechybí

Šedá ekonomika
Přesto, že oficielně žádní řemeslníci nebyli, bylo mnoho těch, co chodili pracovat na tzv. fušku. Dost často byl využíván čas normální pracovní doby včetně "znárodněného" materiálu. Fungoval výměnný obchod, kdy se pod rukou sháněly věci jinak nesehnatelné za jinou službičku. Tohoto čachrování se účastnili či dokonce si to sami organizovali soudruzi. Nebylo nic neobvyklého, že z materiálu podniku stavěli zaměstnanci řediteli chatu, či saunu pro nějakého komunistického bosse jako protihodnotu za nějakou jinou službu.

Všichni byli zaměstnaní
Všichni byli zaměstnaní, ale ne všichni pracovali. Právo a zároveň povinnost pracovat udělala z velké části lidí pouhé trpné pobírače nuzných výplat. Důvod byl ten, že často bylo naprosto jedno, jestli pracovník pracovní dobu odsedí, nebo se bude snažit. Dostal téměř vždy stejně v rámci rovnostářství. Navíc pracovníci honosící se rudou knížkou člena KSČ dostali téměř vždy vyšší výplatu, i když nedělali lautr nic. Povinnost pracovat se vztahovala na lidi, kteří měli k práci bytostný odpor. Jestli se práci vytrvale vyhýbali, byli označeni za příživníky. Paradoxně za příživníky byli považováni i lidé, kteří měli tak špatný kádrový posudek, že je nechtěli zaměstnat ani jako topiče.

Nedostatek pracovních sil
Přestože byla povinnost pracovat a téměř všichni byli zaměstnaní, byl trvalý nedostatek pracovních sil. Způsob rovnostářského odměňování totiž způsobil, že každý hledal teplé místečko, kde se nenadře a pokud možno nemusí hnout prstem. Nakonec většina lidí se vezla na práci těch, kteří přeci jen pracovali a neměli dostatečné konexe na to teplé místečko. Výsledkem byl naprostý nedostatek lidí ochotných skutečně pracovat.

Měna
Komunisté vytvářeli jakýsi fiktivní kurz československé koruny vůči ostatním měnám. Že se jednalo o hodnotu doslova vycucanou z prstu není snad potřeba vysvětlovat. Navíc vlastnictví cizí měny bylo zakázané. Respektive nákup byl možný pouze na speciální povolení po předložení pasu a po návratu se musely povinně zbylé prostředky vrátit státu za směšný kurz.

TUZEX
Naprostým unikátem byly prodejny Tuzexu. Představte si prodejnu, ve které je zboží, po kterém vaše srdce touží, jako třeba rifle, nebo kazetový magnetofon Sanyo a vy si ho prostě nemůžete koupit i když máte peněz dostatek. Nemáte totiž speciální poukázky. Tuzexové bony měli totiž pouze vyvolení, kteří je dostali místo cizí měny, kterou obdrželi jako platbu ze zahraničí. A samozřejmě je měli i výše postavení soudruzi. Že se s nimi čile na černém trhu obchodovalo je snad jasné. Komu to není jasné ať se podívá na film Bony a klid, nebo přečte knihu Vekslák.

Zdražení
Za komunistů se podle nich zásadně nezdražovalo. Nikdy. Celá procedura se maskovala pod úplně jiným slůvkem a to inovace. Existoval-li výrobek, který bylo nutno zdražit, byl tento inovován, přebalen a výsledná cena pak logicky již byla vyšší. Přesto komunisté byli čas od času nuceni zdražit. Fungovalo to následovně. Zdražení bylo projednáváno na různých komunistických schůzích s předstihem, aby se soudruzi byli schopni přiměřeně předzásobit. Čím řadovější soudruh, tím se tuto informaci dozvěděl později. Nakonec, obvykle v sobotu bylo zdražení příslušných komodit oznámeno v tisku. To už ale byly zásoby beznadějně vyprodány.

Banány? Mandarinky? Pomeranče? Zapomeňte.
Dnes si můžete zajít nakoupit prakticky jakékoliv tropické ovoce, co vás napadne. Je ho všude dostatek v libovolném množství, máte-li dostatek peněz. Tak tomu ale dříve nebylo. Banán byl neuvěřitelný luxus. Byl na příděl. Stála se na ně dlouhá fronta, jako ostatně na vše a na jednoho kupujícího byly třeba jen 4 ks. Zpravidla se dal koupit těsně před vánocemi, kdy jich pár bylo dovezeno a uvolněno pro trh. Setkal jsem se jednou s názorem člověka, který tvrdil, že si za komunistů mohl banány koupit kdykoliv. Ano, měl pravdu. Existovala místa, kam tyto pochoutky byly expedovány pravidelně bez omezení. Když pominu speciální prodejny pro komunisty, pak velmi často se banány, pomeranče a mandarinky daly zakoupit na Ostravsku. Důvod byl prostý. Komunisté si nemohli dovolit nespokojené horníky. Proto se v tomto regionu často daly nakoupit i takové věci, které se daly sehnat ještě někdy v Praze a Bratislavě, ale pro ostatní republiku to zboží jakoby neexistovalo. (Hádejte proč je Ostravsko nyní nejvíce levicově orientovaný region.)

Toaletní papír, vložky
Připadá vám to jako vtip, že byste snad někdy stáli dlouhou frontu na roli toaletního papíru a nakonec jste odešli s prázdnou? No za vlády soudruhů se tak dělo. Tato prakticky neodmyslitelná součást našeho života byla úzkoprofilovým zbožím, stejně jako vložky. Zapomeňte na možnost si vybrat druh, nebo dokonce barvu. Toaletní papír byl skládaný, nebo v roli. Bral se jaký byl, protože utírat se lopuchem se opravdu nikomu nechtělo. Pamatuji, (dnes mi to už připadne komické a dějinně příznačné) jak jsme doma stříhali Rudé Právo na čtverečky, aby bylo čím se na oné místnosti utřít. Ručně šité vložky mě jako muže naštěstí minuly, ale musel to být excelentní zážitek.

Speciální prodejny
Vyšší členové KSČ měli přístup do speciálních prodejen, které byly zásobeny veškerým dostupným zbožím. Někteří jej dále pod rukou za vyšší ceny odprodávali a mnozí na tom pohádkově zbohatli. I tohle byl zdroj jejich ekonomické moci po revoluci v roce 1989.

Stejné ceny
Komunisté garantovali stejné ceny u zboží, ať jste ho koupili v Praze nebo třeba Horní-Dolní. Problém ale byl, že sice byla teoreticky stejná cena, ale nebylo zboží. Každý měsíc vycházel Cenový věstník, který byl závazný a který oceňoval veškeré myslitelné zboží do posledního šroubku. Jakákoliv odchylka byla závažným hospodářským deliktem.

Rodinný versus nájemní dům.
Komunisté vyhláškou určili, jaký luxus je přijatelný a jaký ne. Rozdíl mezi rodinným domem a činžovním domem byl dán v m2 obývané plochy nebo v počtech místností. Tak se stal třeba paradoxní případ, kdy početná rodina si vystavěla svépomocí rodinný dům. Sama bydlela v nevyhovujícím panelákovém bytě. Proto se všichni jako na smilování těšili na kolaudaci. Při kolaudaci jeden člen komise "objevil", že dům má o jednu místnost více a tedy byl zkolaudován jako dům obytný, nikoliv rodinný. Tato drobná změna měla fatální následky. V rámci společného vlastnictví právo přidělit byt v takovém domě mělo OPBH a příslušná komise, která proptně byt přidělila synovi jakéhosi vysokého tajemníka. Rodina zůstala v nevyhovujícím panelákovém bytě a navíc jí připadla povinnost se o dům starat. (Údajně po revoluci trvalo dlouho, než se nechtěného nájemníka podařilo vystrnadit, protože patřil mezi regulované nájemníky s dekretem a rodina mu musela opatřit náhradní adekvátní byt.)

Vedoucí úloha KSČ
Dnes už prakticky zapomenutá "drobnost" znamenala, že jedině ten, kdo byl členem KSČ mohl vykonávat vedoucí funkci. Tato vedoucí úloha byla přímo zakotvena v ústavě. Našly se sice výjimky, kdy vedoucí rudou knížku nevlastnil, ale to pouze v případech, kdy se nenašel vhodný soudruh, nebo žádný z nich si na to netroufnul. Na vyšších postech ale již nikdo takový nebyl a i na toho malého vedoucího dohlížel výše postavený majitel rudé knížky.

KSČ rozhodovala o všem
Neexistovala věc o které by soudruzi nechtěli rozhodovat. Vše podléhalo ideologickému schvalování a to i třeba jmenování kněží do farností. Státní souhlas byl nezbytností. Komunisté vybudovali rozsáhlý aparát StB který dále udržoval obrovské množství donašečů a udavačů. Původně organizace zabývající se kriminální činností velmi rychle narostla i ve vztahu politickém a měla za úkol vyhledávat "nepřátele socialistického zřízení". Její struktury fungují pravděpodobně dodnes.

Vždy ve střehu
Nikdy nebylo možné hovořit otevřeně. Vždy hrozilo, že dole zazvoní pánové v šedých kabátech, nebo přijde udání. Do zaměstnání, do školy, na uliční výbor strany. Následovala ztráta zaměstnání, vyhazov ze školy, zápis do kádrového posudku. Jedna neopatrná věta mohla zničit celý život. Tu paranoiu cítím dodnes.

Cenzura a poslech rádia
Myslíte, že by vám dnes někdo zakazoval poslech rádia? No za komunistů to bylo běžné. Stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa byly programově rušeny. V případě, že bylo zjištěno, že někdo si dovolí uvedené stanice poslouchat, hrozil mu tvrdý postih. Zprávy v oficiálních médiích byly cenzurovány. Prakticky bylo jedno, jaké noviny si koupíte, články byly většinou převzaty od cenzora a jednotné. Aby náhodou někdo nešířil nějakou ideologickou nepravost, byly kopírovací stroje přísně kontrolovány. Xerxové blány se vydávaly po schválení oproti podpisu. Aby náhodou někdo něco někam svévolně nevystavoval, byly nástěnky opatřeny sklem s klíči a každá měla povinně správce, který za obsah odpovídal. Zdá se vám to nemožné? Ne, taková byla realita.

Kádrová složka
Na každého člověka byla vedena složka s honosným názvem Kádrový posudek. Do této složky zapisovali někdy naprosto neuvěřitelní lidé své poznatky o daném člověku. Jak se staví k socialistickému zřízení, jaké má politické názory, co kde prohlásil, jakou poslouchá hudbu a jaké má záliby, jaké má rodiče, příbuzné, kamarády, jaké je jeho náboženské vyznání a podobně. Nezáleželo na tom, jestli to je nebo není pravda, takže závistivý komunista který měl pravomoc do složek nahlížet a přispívat dokázal mnoha lidem velmi jednoduše zničit život. Z posudku se vytvářel Kádrový profil. Ten byl pak určující, jestli bude danému člověku dovoleno studovat, vykonávat určité zaměstnání, či dovolena cesta do zahraničí.

Náboženská svoboda
Ač deklarovaná, prakticky nulová. Jít na půlnoční a být při tom viděn kádrovákem bylo ekvivalentní obrovskému černému puntíku v kádrovém profilu, zaraženému povýšení, zákazu cesty do zahraničí a dalším obdobným radostem.

Cestování do zahraničí, devizový příslib, výjezdní doložka
Vycestovat do zahraničí byl problém. Ten plot, kterým byla naše republika obehnána měl zabránit lidem utéct. Mnoho se jich o to přesto pokusilo a mnoho jich za to zaplatilo životem, nebo si odseděli roky v kriminále. Jednoduše legálně vycestovat na západ bylo možné jen pro kované soudruhy. Na normální lidi se psaly sáhodlouhé posudky z uličního výboru, byl dotazován domovní důvěrník, na pracoviště přišli pánové se pozeptat. A ani v případě, že se jednalo o člověka kádrově čistého, nebylo vyhráno. Nemusel dostat devizový příslib k nákupu valut. Pokud se podařilo i to, stačilo, když závistivý soused oznámil po odjezdu na policii, že jste před půl rokem prodali staré auto. Podezření, že chcete utéct na západ stačilo k tomu, že vás vytáhli z autobusu na hranicích a znemožnili odjezd. Ani výlet do socialistické Jugoslávie nebyl jednoduchý. Dostal se tam jen někdo. Jediné možnosti se pak jevily jako návštěva Polska, NDR, Rumunska, Bulharska nebo Maďarska. I tak bylo překročení hranic horor. Člověk nesměl mít u sebe víc peněz, než deklaroval, musel zapsat na výjezdní doložku všechny dražší předměty a běda mu, jestli je nepřivezl zpět. Prostě nyní nepředstavitelná šikana.

Na propagandu se peníze vždycky našly. Nekonečné schůzování, jásavé demonstrace
Čím bylo ekonomicky hůř, tím více se slavilo a jásalo. Povinný 1.Máj a nekonečné průvody snad mají v paměti ještě mnozí. Povinné oslavy neexistujících úspěchů, povinné brigády, akce Z a další zhovadilosti. Neustálé schůze, ideologické masáže, zdůrazňování prohnilého kapitalizmu potažmo imperializmu. Nekonečné omílání pouček z Kapitálu či Leninových sebraných spisů vylepšených jinými soudruhy. Prostě hrůza děs a běs.

Pracovní soboty i neděle
Komunisté potřebovali z hospodářství dostat maximum možného. Proto když připadl nějaký státní svátek na všední den, byl nahrazen pracovní sobotou, popřípadě i nedělí. Dnes si nikdo nic takového nedovede představit.

Ještě bych toho určitě našel mnoho, ale protože se nesnažím o vyčerpávající výčet, ukončím to. Já tu dobu nesnáším. A nechci, aby se vrátila v jakékoliv modifikované podobě. Za komunistů prostě bylo zle a zase bude, i když budou natření třeba na oranžovo.
 

(ZDROJ)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Čest práci soudruzi a soudružky hospodynka 02. 03. 2009 - 11:31
RE(2x): Čest práci soudruzi a soudružky jezevec-mrzout 02. 03. 2009 - 11:42