Jsme národem sluhů?

9. květen 2009 | 10.15 |

Probereme-li si události minulého století, zjistíme, že některé měly velký vliv nejen na chod státu jako celku, ale především na společnost v tomto státě žijící.

Začátek minulého století vypadal téměř idylicky. Lidé žili svým maloměstským usedlým životem, češi vedle němců a válka se zdála být díky mnoha mezinárodním smlouvám nemožná. Přesto však přišla. A česká duše ucítila možnost se osamostatnit. Zda-li to bylo špatné nebo dobré, soudíme dnes pohledem skrze světovou válku a dvě okupace. Tehdy lidé věřili ve svobodu a skutečně lepší budoucnost. Byli ochotni odejít z vlasti, bojovat a umírat s vidinou lepší budoucnosti.

Po dejinně krátké epizodě samostatného státu přichází první úder svobodomyslné víře. Ti, kteří stále věřili ve svobodu, opět opouštěli vlast a šli bojovat. V tehdejším SSSR ale došlo k něčemu co mohlo být varováním do budoucna, vlna imigrantů byla internována do táborů a to až do napadení SSSR v rámci operace Barbarosa. Ti, kdo zůstali doma a rozhodli se bojovat za svobodu, byli koseni gestapem a také (možná dokonce především) počínajícím zmrdím hnutím. Udávalo se totiž ve velkém a to tak, že ani gestapo nestačilo všechna udání včas řešit.

Během války tedy zahynuly desetitisíce těch, kteří chápali význam svobody a nespokojili se s úplatkem několika gramů másla navíc za dobrou práci pro Říši. Po válce se pomalu ale jistě schylovalo k "vládě lidu" a lidé věřící ve svobodu člověka a mající vlastní názor se opět stali nepohodlnými. Zvedla se tak první vlna emigrace z Československa. Je však dobré se zamyslet nad tím, kdo odcházel. Určitě nešlo o běžné dělníky Tondu a horníka Frantu, ti totiž měli naději na to, že se budou mít jako prasata v žitě a nebudou muset ani moc pracovat. Odcházeli především lidé podnikaví, živnostníci, inteligence (ta skutečná, rozhodně nešlo o dnešní rádoby inteligentní marxistické levicové intelektuály). Odcházeli lidé, kteří si cenili svobody a chtěli volně vyjadřovat svůj názor, přemýšlet o věcech a ne jen tupě poslouchat populistická hesla tehdejších stranických špiček. Souběžně s první vlnou emigrace docházelo k "uklízení" nepohodlných osob (většinou stejných jako ty co emigrovaly), které nechtěly, nebo nestihly, opustit vlast. Nedělejme si iluze, že člověk, který prošel Jáchymovem, či jiným "převýchovným ústavem", byl i nadále ochoten hájit svoji svobodu. Pokud se nějaký našel, šlo o výjimky. K další vlně došlo těsně po "přátelské návštěvě" pěti našich spojenců, především pak "bratra na věčné časy a nikdy jinak". Opět odešlo značné množství lidí, některé zdroje uvádí přes 100 000 osob, z nichž dvě třetiny byli mladí a děti. O skladbě lidí, kteří v té době emigrovali netřeba diskutovat.

Co nám ale z těchto událostí plyne? Je zřejmé, že během relativně krátké doby (cca 50 let, tedy jedna až dvě generace) opustila naši zemi značná část lidí, která měla svobodomyslné názory. Názory, za které se nestyděli. Lidí, kteří byli ochotni přemýšlet a nezbaštili by populistická gesta dnešních politických garnitur. Je velký předpoklad, že potomci těchto lidí by přemýšleli stejným způsobem, neboť tento druh myšlení je dán především výchovou. Šlo tedy o typ lidí, kteří v naší společnosti dnes značně chybí. Bezpáteřných úplatných multikulti předposránků je dnes spousta. Jsme tedy ve většině potomci sluhů, otroků a posluhovačů? Už to tak vypadá. Ale skutečně je nezbytné, aby to tak zůstalo?

(Zdroj)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře