Přesně podle předpisů!

28. květen 2009 | 07.10 |

Tak uplynulo několik dalších minut. Blížící se světla dalšího vozu znamenala novou naději. Auto zastavilo a někdo z něj vystoupil. Ať mi aspoň zavolá sanitku a pak ať si třeba jede do prdele, blesklo Emilovi. Emil sledoval staršího muže, jak jde do kufru svého vozu a něco v něm hledá. No to snad ne, zhrozil se Emil. Chtěl se trochu vyklonit z rozbitého bočního okénka, ale měl dojem, že ten pohyb trvá století. Pak chtěl zavolat, ale vydal jen nějaké zasípání.

- "Po-pomozte mi. Potřebuju zavolat ... pomoc. Sto padesát pět."
Muž nereagoval.
- "Slyšíte mě?"
- "Moment, pane. Musím si vzít reflexní vestu. To je důležité, protože tak stanoví předpisy a předpisy se musejí dodržovat. Jak by to tu vypadalo, kdyby si každý dělal co sám uzná za vhodné."
- "Kam... kam... jdete?"
- "Ještě trojúhelník. Zapomněl jste ho řádně umístit. To je také důležité, aby se někomu něco nestalo."
Emil málem upadl do mdlob.
- "Poslyšte... pane.. potřebuji rychle zavolat pomoc. Mám zlomenou nohu, krvácím... taky ruku ... a asi zlomeninu žeber... "
- "Ano, rozumím. Ale musíme postupně. Podle instruktážní karty. Musíme postupovat podle instruktážní karty, protože kdybychom postupovali jinak, tak by to nebylo správně. Třeba byste mě pak mohl nařknout, že jsem podle ní nepostupoval a musel bych vám platit. Také bych dostal pokutu a trestné body. To nehodlám riskovat, protože mám čisté bodové konto a body na kontě mají jen asociální agresivní řidiči, silniční piráti."
- "Pane... nebudu vás žalovat... potřebuji zavolat pomoc... vyprostit z auta a tak ... jinak do pár minut ... vykrvácím... chápete"?
- "Ano, jistě. Volat pomoc je bod 2. Nyní jsme u bodu 1 - Zjisti, co se stalo."
- "Jak vám říkám... ztráta krve... pak přijde ztráta vědomí... "
- "K bodu 1 vytvořil Besip kontrolní seznam, protože formulace "zjisti, co se stalo" je příliš obecná, nezodpovědní řidiči si ji špatně vykládali a tuto fázi opomíjeli nebo ji prováděli nedostatečně a povrchně. Kontrolní seznam je na druhé straně karty a má jen čtrnáct bodů, to snadno projdeme a pak se mrknem na to volání. Co vy na to...?"
Emil neřekl nic. Jednak na to neměl sílu a v duchu proklínal svou smůlu. Sanitka už mohla být pět minut na cestě.
- "Takže: došlo a) k dopravní nehodě b) pádu ze žebříku c) znásilnění d) vdechnutí cizího předmětu ... za é... nějak to nemůžu přečíst..."
- "Za á".
- "Výborně. Došlo k úniku ropných látek?"
- "Člověče... za pár minut... já budu mrtvej, když nezavoláte pomoc, chápete?"
- "No, napíšem tady, že k úniku ropných látek nedošlo. Protože kdyby došlo, tak bych musel neprodleně zasypat skvrnu vapexem a vyplnit hlášení pro MŽP ... ale nesmíte to nikomu říct, že jsme to nevyplnili správně ... došlo k zhmoždění zevních genitálií ... ne.... za páté ... úraz elektrickým proudem ... ne ... za šesté ... došlo ke škodě na majetku třetích stran, města, obce s rozšířenou působností, občanských sdružení a obecně prospěšných organizací... hmm... komu ten strom asi patří... ano... za osmé... má událost rasový podtext..."
Emil měl dojem, že se mu slova vzdalují. Najednou chtěl spát. Věděl však, že to musí ještě jednou zkusit, zkusit přesvědčit toho člověka, aby mu pomohl. Zmobilizoval všechny síly.
- "Poslouchejte. Poslouchejte co vám říkám. Kašlete na ten návod. Musíte okamžitě zavolat sanitku. Ztratil jsem ... asi moc krve.. možná krvácím někam dovnitř nebo z tý nohy.... ... musíte... zavolat... rozumíte. Hned. Pak zkuste ... rukou ... hledat tlakový bod jestli víte... nebo na to něco přiložte ... tady ... prostě musíte zastavit to krvácení... než přijedou... ale hlavně ... zavolat... prosím... prosím."

Emila tato věta naprosto vyčerpala. Poslední, co viděl, byla tvář jeho zachránce. Nechápavě na Emila hleděl, s těžko skrývaným projevem vnitřního nesouhlasu s tím, že ten zraněný muž odmítá dodržovat procedury, které úředníci a přední odborníci na dopravní problematiku stvořili pro jeho dobro. Také se Emilovi zdálo, že se jeho výraz postupně mění v nepochopení a zklamání, proč ty záchranné procedury nefungují, přestože je provádí přesně tak, jak jsou popsány. Každopádně neměl Emil ze svého zachránce špatný pocit. Byl to od pohledu slušný člověk a skoro zalitoval, že ho musel obtěžovat. Nezlobil se na něj. Chtěl mu to říci, ale už to nešlo.

Popadla ho určitá lítost nad tímto světem a cítil, že je připraven se s ním rozloučit, s ním i s jeho instruktážními kartami, kontrolními seznamy a jinými nástroji pro pitomce, které nutí lidi přestat používat svůj rozum a intuici a nahrazovat je byrokracií. V takovém světě pro mě není místo, pomyslel si Emil. Stejně by to dobře nedopadlo...
(Zdroj)
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře