Ztracená generace?

25. červenec 2009 | 10.04 |

Rodinné bohatství je jako pyramida - první vrstva kamenů při zemi má největší plochu. Lopotíte se s ní nejdelší čas. První bydlení, první auto, první dovolená. Spoření, půjčky, hypotéky. Mnoho z nás se za celý život nedostane dál. Druhá vrstva jde už o chlup rychleji. Druhé auto pro manželku, chata v horách. Karbonové kolo, dovolená v Thajsku. Třetí vrstva zase o kousek menší. Investiční byt k nájmu. První akcie, obligace nebo půlka kamarádovy dílny. U dalších a dalších vrstev se z otrocké lopoty stále více stává hra. Přináší starosti a rizika, ale taky vášeň a uspokojení... proto neznám nikoho, kdo by se jí dobrovolně zřekl...

Bohatství země se skládá z milionů rodinných pyramid. Generace za generací vrství jedno patro na druhé. Čím jsou vyšší, tím je bohatší celý národ. U nás komunismus tyto staleté stavby generačního úsilí rozmetal na padrť během okamžiku. Znárodnění, měna, kolektivizace, platová nivelizace seřízly osobní pyramidy na základovou desku a vytvořily tak generaci zoufalců, kteří aktivní život prožili v socialismu bez reálné možnosti shromáždit majetek na stáří a nyní jsou penzisty, odkázáni pouze na minimální státní důchod. A v papučích před televizí z povzdálí sledují, jaké teď svobodná společnost nabízí možnosti. Ne jim. Jejich dětem částečně - začínají totiž od píky, od první vrstvy. Dvacet let od revoluce je v tomto snažení pořád krátká doba - je to jen jedna generace. K dalším patrům vede ještě dlouhá cesta...

Jistě, někdo zbohatne za pár let. Má mimořádné schopnosti nebo mimořádné štěstí. Anebo obojí. Z těch prvních se pak zaslouženě stávají vůdci, z těch druhých pak smetánka. Řeč se ovšem vede o produktivní občanské mase, tolik zmiňované střední třídě, která je ve vyspělých ekonomikách nejpočetnějším a proto hlavním stavebním kamenem společnosti. Není ničím mimořádná. Je průměrně schopná a průměrně pracovitá. Majetek v řádu milionů Euro vybudovala generačním předáváním.

Také přemýšlím nad tím, co odkáži svým dětem. Dům. Kus pozemku. Možná cenné papíry, které snad v budoucnu budou mít cenu zlata. Nebo cenu papíru, na kterém jsou vytištěny. Nějaké duchovní poselství, které budou přijímat se stejným respektem, jako jsem přijímal já moudra rodičů, nabytých za reálného socialismu. Lásku, kterou vezmou možná jako tíživou příchylnost důchodce, bojícího se samoty a přehlížení...

Nepřeruším ten řetězec předávání bohatství z jedné generace na druhou, dávání, které může mít tolik forem a podob. Každý k tomu může něco přihodit. Další vrstvu veliké pyramidy. Nějaký ten barák. Nějaké to moudro. Nebo něco lepšího. Něco, na co za celý život přijde...
(ZDROJ)
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře