Mladič: Dvacet let pravdoláskových lží

7. červen 2011 | 14.25 |
Pohádkám o zlém Miloševičovi, Karadžičovi a Mladičovi, o agresivních nacionalistických Srbech a hodných bosenských mohamedánech a ještě hodnějších kosovských Albáncích dodnes věří i mnozí z těch, kdo třeba pochybují o tom, že se věže WTC v Novém Yorku 11. září 2001 zřítily jen tak kvůli horku z požáru. Zatčení generála Ratka Mladiče dalo opět příležitost všem domácím i zahraničním "srbožroutům", kteří dvacet let lhali a šířili protisrbský rasismus, aby budovu starých válečných lží zas předvedli v plné kráse a zacementovali v ní případné trhlinky. Pořídili si ostatně i mezinárodní soud, jehož jediným úkolem je potvrdit staré novinové titulky a konvertovat tak propagandistické lži na soudně orazítkovanou pravdu. Je proto užitečné připomenout si alespoň tucet z mnoha nesčíslněkrát opakovaných lží o rozbíjení Jugoslávie právě nyní, kdy byl protiprávně zřízenému haagskému lžitribunálu předhozen generál Ratko Mladič.

Lež první: Půdu pro války v Jugoslávii připravil Slobodan Miloševič již v roce 1989 svým nenávistným projevem na Kosovu.
Autoři této lži se ani nenamáhali opatřit si záznam projevu. V onom "nenávistném" projevu totiž Miloševič vyzdvihl význam soužití různých národností na území Srbska a řeč zakončil zvoláním "Ať žije mír a bratrství mezi národy!".

Lež druhá: Miloševič usiloval o vytvoření Velkého Srbska
Na této lži byla postavena obžaloba v Haagu. Žalobce Geoffrey Nice byl ovšem donucen pod tíhou důkazů Miloševičovy vlastní obhajoby toto obvinění dne 25. srpna 2005 stáhnout. V březnu 2006, kdy už z obžaloby proti bývalému jugoslávskému prezidentovi nezbývalo prakticky nic, byl Slobodan Miloševič ve vazbě v Scheveningenu "zemřen".

Lež třetí: Válku začali agresivní Srbové
Rozbuškou "horké" fáze války na území Bosny a Hercegoviny bylo vraždění Srbů, zejména v Sarajevu dne 1. března 1992. Rozbíjení Jugoslávie ale zahájili již Slovinci provokacemi proti jugoslávské federální armádě v létě 1991. Německo bez konzultací s ostatními členskými státy Evropského společenství samostatnost Slovinska a Chorvatska uznalo a přistoupilo tak k realizaci své pomsty za prohru v první a ve druhé světové válce. Velkoněmectvím posedlý kancléř Kohl dokonce vydíral představitele Francie i Británie, aby je k podpoře uznání slovinského a chorvatského separatismu přinutil. Tehdejší německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher tento "casus belli" ve svých pamětech omlouvá skoro stejnými svatouškovskými frázemi, jakými Madelaine Korbelová-Albrightová přesvědčuje čtenáře svých pamětí o tom, jak bylo "humanitární" bombardování zbytkové Jugoslávie v roce 1999 užitečné a potřebné.

Lež čtvrtá: Srbové zřídili koncentrační tábory, kde mučili a zabíjeli zajatce.
Zajatecké tábory měly v bosenské válce všechny tři znepřátelené strany. Důležité je ale slovo "koncentrační", které opakovali zejména němečtí představitelé (Scharping, Fischer a další), aby odlehčili německé národně socialistické minulosti. Známá je obrazová manipulace z Trnopolje. Na těchto záběrech si později německý novinář Thomas Deichmann všiml, že ostnatý drát je na sloupech připevněn z druhé strany než je obvyklé. Vyšlo tak najevo, že v ohradě za drátěným plotem stál britský reportér, zatímco jeho placení figuranti stáli vně. S výjimkou jednoho zřejmě pracně vyhledaného tuberkulózního pacienta s vpadlým hrudníkem jsou na příslušných záběrech vidět dobře živení a do objektivu se usmívající muži. I přes Deichmannovo odhalení však mnohá velká média tuto "koncentrákovou" inscenaci znovu a znovu uvádějí a dotyčné tuberkulózní foto bylo donedávna k vidění i na titulní stránce internetové prezentace haagského lžitribunálu ICTY.

Srbští zajatci svého času také vykopali tunel pod sarajevským letištěm. Přední český "srbožrout a pravdoláskař" Jan Urban ve své knize reportáží z válečného Sarajeva (Všem sráčům navzdory, Praha 1996, vyšlo s podporou Open Society Fund) decentně tento fakt zamlčel a přidal historku o vyzrazení budovaného tunelu, že prý kopáči tunelu zabloudili jednoho večera v husté mlze (!!) a padli do rukou srbské hlídky....

Lež pátá: Srbové hromadně znásilňovali muslimské ženy
Tuto sprostou lež Izetbegovičovy bosensko-muslimské vlády na základě vlastního pátrání vyvrátil bývalý reportér televize Stern TV Martin Lettmayer. Přesto je i tato lež při každé příležitosti znovu opakována.

Lež šestá: Srbové ostřelovali a bombardovali Dubrovník
Chicagský profesor J.P. Maher ovšem po údajném ostřelování nafilmoval neporušené staré město a velmi tím pomohl tuto lež vyvrátit. Dojem hořícího a masivně bombardovaného města byl předstírán pomocí zapálených pneumatik a sudů s hořlavinami. Jedinou skutečně zpustošenou budovou v Dubrovníku byl srbský pravoslavný kostel. Mezi českými pravdoláskaři ale tato lež žije dál svým vlastním životem, neboť nedávno jeden z nich napsal, že Srbové vybombardovali také Diokleciánův palác ve Splitu.

Lež sedmá: Srbové zničili starý most v Mostaru
V této části Hercegoviny proti sobě bojovaly jen chorvatské a muslimské jednotky. Rozkaz k rozstřílení mostu vydal chorvatský důstojník.

Lež osmá: Srbové obléhali a bombardovali Sarajevo
Sarajevo bylo ve skutečnosti po dobu války rozděleným městem, v němž se znepřátelené strany ostřelovaly a bombardovaly navzájem. S pohádkou o bezbranném a Srby obleženém Sarajevu ve svých publikacích zúčtovala řada autorů, např. Klaus Bitermann, Peter Brock nebo kanadský generál Lewis MacKenzie. I zprávy OSN, které ve své analýze cituje Peter Brock, uvádějí, že z muslimských pozic bylo v Sarajevu vypáleno celkově více munice než ze srbských pozic. Také většinu obětí války v Sarajevu (65 %) tvořili Srbové.

Lež devátá: Srbové vystřelili granát do fronty na chleba v ulici Vase Miskina a spáchali další atentáty na tržišti v Sarajevu (5.2.1994 a 28.8.1995).
Srbskou vinu u atentátů na tržišti vyloučila celá řada expertů na balistiku. Je to zaprotokolováno i ve zprávách OSN citovaných někdejším pověřencem OSN pro bývalou Jugoslávii Yasushi Akashim. Asi proto si tento japonský diplomat vysloužil nelichotivé poznámky ve výše zmíněné  knize Jana Urbana. Pokud jde o atentát na frontu před pekárnou, je k dispozici několik svědectví o tom, že atentát byl předem muslimskou stranou připraven, předem tam byly rozmístěny televizní kamery a "vyšetřovací tým" dokonce vyjel z budovy ministerstva vnitra ještě před výbuchem (!).

Lež desátá: Jediní Muslimové pod vedením Aliji Izetbegoviče usilovali o demokracii a udržení multietnické společnosti
Za účelem potvrzení této lži byl dokonce bosenskomuslimský president Alija Izetbegovič pozván do České republiky a přijat prezidentem Václavem Havlem, pozdějším "humanitárním bombometčíkem". Havel rovněž podpořil uspořádání velkolepého "Měsíce Bosny a Hercegoviny" v ČR. Franjo Tudjman ani Slobodan Miloševič do havlovské ČR samozřejmě pozváni nebyli. Pořadatelé oněch akcí si snad jen z nedbalosti nepřečetli základní Izetbegovičovo dílo, a sice Islámskou deklaraci. V ní se praví, že islám je s demokracií neslučitelný a jediným osvědčeným právním řádem je islámské právo šaría. "Nemůže existovat smíření ani koexistence islámské víry s neislámskými sociálními nebo politickými institucemi", píše vzorný demokrat Izetbegovič, a pokračuje " islám musí prostoupit všemi oblastmi osobního života v rodině i společnosti, a to znovuzrozením islámské víry a vytvořením jednotné muslimské obce od Maroka po Indonésii". Údajnému apoštolu multietnické společnosti Izetbegovičovi dokonce prošla i kritika Izraele: "Pro islámské hnutí a pro muslimy celého světa existuje jen jedno řešení - musí pokračovat ve svém boji, musí jej rozšiřovat a zesilovat, den ode dne, rok do roku, lhostejno, kolik obětí si to bude vyžadovat a jak dlouho to bude trvat, a to až do dne, kdy budou Židé nuceni i sebemenší kousíček jimi obsazené země navrátit".

Lež jedenáctá: Ve válce se Srby zahynulo čtvrt milionu bosenských Muslimů.
Od tohoto dlouhá léta hlásaného nesmyslu nakonec ustoupily i samotné bosensko-muslimské orgány a upravily počet obětí války na cca 98 tisíc celkem , tedy obětí bojů všech tří znepřátelených stran. Nemohly si tedy jisté zájmové skupiny, které si z propagandistických důvodů přibásnili zhruba 200 000 obětí války navíc, vymyslet i 8000 zavražděných ve Srebrenici?

Lež dvanáctá: Srbové na rozkaz Karadžiče a pod vedením Mladiče povraždili v červenci 1995 ve Srebrenici více než 8000 civilistů.
Tuto lež podrobně vyvrátila řada autorů, zejména švýcarský novinář Alexandr Dorin. Na Dorinově facebooku lze nalézt i řadu otřesných fotografií, které dokládají masové vraždění Srbů soldateskou Nasera Oriče (muslimský vojenský velitel Srebrenice) v Podriní v letech 1992-1995. Seznamy obětí obsahují celkem 3287 jmen, pro západní média tyto oběti ovšem neexistují. Orič dostal v Haagu velmi mírný trest a u nás tohoto masového vraha kdysi vychválil v časopise Respekt další známý český "srbožrout" Matyáš Zrno. Pro pochopení tehdejších událostí ve Srebrenici jsou zejména důležitá novější svědectví bosenskomuslimských funkcionářů, a sice bývalého velitele srebrenické policie Hakiji Meholjiče a někdejšího starosty Srebrenice Ibrana Mustafiče. Podrobněji o těchto svědectvích - viz odkaz .

Lež o masakru 8000 posloužila muslimské válčící straně trojím způsobem
a) zcela zastřela masakry spáchané v okolí Srebrenice na Srbech Oričovými bandami a s "konečnou platností" vylíčila Srby jako vraždící agresory a Muslimy jako oběť
b) spolu s inscenovaným atentátem v Sarajevu přivodila vojenskou intervenci zemí NATO do bosenské války
c) úplně odvedla mediální pozornost od obrovské etnické čistky, která proběhla v srpnu 1995 v tzv. srbské krajině v Chorvatsku. Chorvatsko akcí plánovanou za pomocí amerických vojenských poradců získalo etnicky čisté území, přičemž vraždy civilistů při této monstrózní operaci (odhad cca 250 tis. uprchlíků a 1900 obětí na životech) nejsou dostatečně zdokumentovány.

Ve věci tzv. srebrenického masakru by se u nezávislého soudu velmi obtížně dokazovala "vina" jak Dr. Radovana Karadžiče, tak i generála Ratka Mladiče. Mladič totiž nad rámec svých bezprostředních velitelských povinností zajistil evakuaci žen, dětí a starců ze Srebrenice a Dr. Karadžič vydal v den obsazení Srebrenice rozkaz, kterým důrazně nařizuje dodržování veřejného pořádku a ochranu života a majetku občanů Srebrenice. Haagský soud je však samec, soudí jen se práší, a tak proti Karadžičovi, Miloševičovi i Mladičovi nasadil resp. nasadí své žaludové eso – korunního svědka Dražena Erdemoviče. Je to jediný svědek, který tvrdí, že se u Srebrenice hromadně popravovalo (hovoří o 1200 popravených za jediný den!) a jeho výpověď tak má pro tribunál cenu zlata. Proto nebyl předvolán do Haagu nikdo z těch, kdo podle Erdemovičovy výpovědi byl společně s ním v popravčí četě. O tomto velmi nevěrohodném svědkovi napsal německy píšící bulharský novinář Germinal Civikov celou knihu (Srebrenica: Der Kronzeuge, Wien 2009).

Srbská strana nepopírá, že by se po masakrech z předchozích let nikdo z pozůstalých nemstil, a odhaduje počet zabitých muslimů po obsazení Srebrenice dne 11.7.1995 na cca 400. Zprávy z roku 1995 ovšem hovořily o 5000 obětech, později se přihazovalo (tisíc sem, tisíc tam) a dnes se víceméně jednotně uvádí 8000 někdy též "více než 7000" povražděných mužů. V době procesu se Slobodanem Miloševičem se jednou dokonce objevilo číslo 12 tisíc. Metody rozhojnění počtu obětí na nejméně dvacetinásobek pravděpodobného skutečného stavu popsal Milivoje Ivaniševič. Zjistil podle volebních seznamů z prvních poválečných voleb v BiH v září 1996, že z 2442 údajně zavražděných a v památníku v Potočari pochovaných muslimských obětí 914 oživlo a odevzdalo v těchto volbách svůj hlas. Celkem ve volebních seznamech z roku 1996 figuruje více než 3000 jmen lidí, kteří měli být v létě roku 1995 v okolí Srebrenice buď zabiti nebo byli vedeni jako pohřešovaní. Ivaniševič také doložil, že v památníku v Potočari jsou uváděna jména údajných obětí, jež dle matričních zápisů zemřely dříve nebo později než v roce 1995 (v jednom případě činí rozdíl až 10 let!!), dále jména vojáků padlých v bojích, ale i jména vojáků, kteří podle dokumentace bosenskomuslimské armády byli vyznamenáni až několik měsíců po "pádu" Srebrenice. Závěrem je třeba uvést, že existuje několik svědectví z muslimské strany o tom, že v září 1993 žádal Alija Izetbegovič srebrenickou delegaci v Sarajevu, aby zařídila nějaký velký masakr na muslimské straně alespoň s 5000 mrtvými. Prý mu to poradil sám William Clinton a jedině tak prý bude možné angažovat na muslimské straně vojska zemí NATO.

Shora uvedený tucet lží o rozbíjení Jugoslávie není zdaleka vyčerpávající. Vzhledem k tisícům prokazatelně smyšleným a nestoudně uctívaným obětem je ovšem tzv. srebrenická lež největší válečnou lží od konce druhé světové války. Zatímco za popírání holocaustu, tedy za tzv. osvětimskou lež, se v některých zemích i zavírá, patří srebrenická lež a vůbec protisrbský rasismus k povinné výbavě téměř každého evropského politika. Dovolí-li si někdo poukázat na zamlčovaná či popíraná fakta o jugoslávských válkách, je označen za prosrbského nebo rovnou proruského slavjanofila a přítele válečných zločinců. V České republice se jak protisrbským štvaním a opakováním starých válečných lží, tak i napadáním oponentů zabývají především přívrženci tzv. pravdolásky v čele s tím, který tvrdil, že Jugoslávie v roce 1999 musela být přepadena a 78 dnů bombardována z humanitárních důvodů(!). Jakkoli však jsou čeští protisrbští rasisté sprostí, dotěrní a důslední, přeci jen je jejich aktivita dnes výrazně slabší v porovnání se zahraničím. Tak třeba proti běsnícímu celostránkovému hanopisu na Ratka Mladiče v novinách Süddeutsche Zeitung ze dne 27. května 2011 je článek Jana Urbana (aktuálně.cz) na stejné téma skoro zdvořilou kritikou. To ale jen potvrzuje, který evropský stát měl hlavní zájem na zničení multietnické a socialistické Jugoslávie a na pokoření Srbska. Vždyť bývalý německý ministr zahraničí Kinkel veřejně prohlásil, že jde o korekturu výsledků první světové války (když se korektura druhou světovou válkou Hitlerovi nezdařila). Německý novinář Jürgen Elsässer jugoslávské události 90. let trefně vyjádřil větou "Němci požár založili, Američané hasili benzínem".

Svalení viny za krvavý rozpad Jugoslávie na Srby je největším vítězstvím válečné propagandy v 20. století a existence haagského tribunálu ICTY je velkým vítězstvím tzv. Nového Světového Pořádku, po němž volá právě pravdoláskař Jan Urban ve své výše zmíněné knize. V takovém "Pořádku" může být kterýkoli jedinec prohlášen za globálního škůdce, může být celosvětově pronásledován, souzen lžitribunály nebo zavražděn, ale na příkladu Srbů je zřejmé, že může být pomlouván a šikanován i celý národ. A naopak jiný národ s právem na svůj vlastní stát může být kdykoli účelově stvořen, jak je vidět na "národu" muslimů v Bosně a Hercegovině nebo na "národu" Kosovarů - kosovských Albánců.

Pavel Křivka

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře