Co vybuduje otec, syn rozšíří, vnuk udrží...

2. leden 2012 | 18.50 |

Co vybuduje otec, syn rozšíří, vnuk udrží a pravnuk??  Zdevastuje??

Troufám si tvrdit, že naším problémem v současnosti není nedostatek informací, těch už je dost, rozhodně nepoměrně více, než když jsme před 7-mi lety začínali o islámu psát my, na dnes již zakonzervovaných stránkách Eurábie a nebo na první Atllance

Problém je totiž v neochotě vstřebávání... v neochotě čtení... v neochotě věnovat čas své budoucnosti, v neochotě se poučit. Žijeme přítomností jako občané – ovečky, tady a teď se co nejlépe paseme, a spoléháme na pastýře se psy – vlády, že nám i zítra nějakou tu svěží pastvu obstarají. Nevidíme, že neudržované pastviny usychají, staří psi umírají a v okolí se toulající hladovějící vlci už se jen tiše smějí a čekají až zhloupneme docela.

Nedávno jsem se setkal, s naprosto neskutečným přístupem k informacím... Chtěl jsem poslat jednomu známému uměleckou prezentaci PPS, šlo o zpracování tématu přírodní a ženské krásy na hudbu... A on mi na to napsal – nemám čas to zkouknout, napiš mi ve stručnosti o co jde... Zarazilo mě to, ale ještě jsem zcela nepochopil, co tím myslí, tak jsem mu to neposlal s tím, že to je nepodstatné, když má tolik práce.., nebudu přece užírat jeho vytíženost blbinami, že...

Jenže za nějaký čas jsme dávali na Facebook seznam českých filmů nahraných kýmsi na YouTube. Šlo o perly jako Kdyby tisíc klarinetů, Skřivánci na niti, Kočár do Vídně, Intimní osvětlení, Až přijde kocour atd... navíc s anglickými titulky, a jedna diskutující tam napsala, že nemá čas na to koukat, jestli bych neudělal stručný výtah o co v každém filmu jde...

To už jsem začínal chápat.., a došlo mi to zcela, když mi jeden, do té doby pilně ke všemu se vyjadřující šikovný kluk napsal k asi 10-ti stránkovému dokumentu "O politické reformě, která zachránila Nový Zéland před krachem”, že to než by přečetl tak by se asi zbláznil! Došlo mi, že žijeme v době, kdy nikdo není ochoten vidět dál, než na špičku svého vlastního nosu a mnohdy ani na něj.

Došlo mi to, když jsem klikl na zprávy a zjistil, že i různí radní a poslanci v parlamentu, které mám v přátelích mi posílají návrhy a pozvánky ke hraní her na netu a jejich profily se hemží infantilními srdíčky, kytičkami a srandičkami jako o pouti. Pochopil jsem, že i ti tzv. dospělí lidé, žijí dnes zcela bezstarostně a naprosto pasivně a lascivně. Že žijí díky svým předkům neskutečně blahobytné životy, a že přitom vůbec nechápou, že někdo za to jak se mají musel zaplatit krví. A že už vůbec necítí svou povinnost tento svět udržovat a hlavně, vylepšovat pro své potomky.

Že současné rozmazlené generace tak, jako si berou na lízingy pračky, plazmy, ledničky, auta a domy, tak žijí i své životy. Žijí je na dluh. Ale na rozdíl od těch lízingů na více či méně nepotřebné hračky, své beztarostné životy nesplácejí. Nesplácejí je proto, že je nikdo k tomu nevedl a nevede. Odpovědnost se nenosí, poučení od rodičů se nazývá mentorováním a babička s dědečkem jsou nenasytní vzduch užírající důchodci bezuzdně řádící v revíru Kaufland.

Již lidé tří generací současně odmítají znát, vědět, řešit cokoli, co není zábava. Nečtou a neučí se. O poučení ani nemluvě. Zkušenosti jsou pro ně sprostosti, novinky fámy a nebo nepotřebné zbytečnosti. Stojí jako zabetonované sloupy ze sádry, domnívajíce se, že jsou z křemene, a tvoří tak dle jistého básníka skutečně národ z kvádru – že do něj stačí víc uhodit, aby se rozsypal, nemají čím pochopit.

A tak nejen, že nic netvoří a nebudují a jen tyjí z vybudovaného – čert to vem, ale oni nevytvářejí žádné rezervy pro své potomky! Prožírají doslova dědictví generací svých předků a nejsou často ochotni se nad tím ani zamyslet! Po nich potopa přece!

Dnešní prarodiče ve své většině zcela špatně vychovali v honbě za majetkem své dcery a syny, ti pak jako rodiče zcela selhali a podělali co se dalo, na výchovu svých potomků nemají čas, protože se sami honí za tím, jak užít života. Sedí u kompů, hrají hry, čučí na péčka a v lepším případě u toho jen chlastají a hulí. Dnes není nijak vyjímečné potkat 35-ti leté matky s nezletilými dcerami na společné diskotéce opilé. A tatíci? Ti se honí za mladými milenkami, a defakto spí s dcerami svých kamarádů – tak co můžou po svých vlastních dětech chtít?

Co ale teď s tím, kde brát vzory, jak vysvětlit ztracencům bez cíle co je to mravnost nebo morálka? Co jim můžeme nabídnout? Každý kdo se o něco snaží je jim ihned k smíchu a je ihned dehonestován na pravdoláskaře, jakoby pravda a láska byla amorální, či pekelná věc. Zdá se, že nic, že máme vystaráno.

Vznikly tu, jako po válce, celé ztracené generace. Generace které nikdo nevychoval, a které tedy ani nevychovávají své děti, generace, která se nudí, generace které marně hledají nějaká scripta na život. Občané všechno už dostali, všechno poznali, všechno mají, jen smysl a cíl... jen ten jaksi, jak jim tak i celé společnosti, uniká.

O co víc času nám civilizace dává, tím méně ho máme a hlavně, tím méně jsme ochotni jej investovat do vzdělání a nekonzumu. Žijeme v jednom obrovském zábavním parku, sedíme na kolotoči uprostřed kolosea zvaného EU a bojíme se slézt. Bojíme se přestat točit s většinou, abychom náhodou nebyli OFF. Nosí se přece rovnost. A to ne ledajaká, ale rovnou multikulturní.

Čím těsněji se však držíme v houfu, tím jsme paradoxně více a více odcizení. Ve stádu se totiž potlačují naše vlastní ega. A tak abychom to přežili družíme se jenom navenek, přičemž jsme si v podstatě navzájem zcela ukradeni. Každý je sám. Každý kdykoli proti každému. Toužíme ovládat a přitom nechceme být ovládáni. Stovky, tisíce, miliony kohoutů a vrchních slepic na jednom smetišti. Jsme vůbec ještě normální? Jsme ještě vůbec COOL, když jsme COOL všichni?

Za bolševika se nemohlo mluvit, tak jsme drželi pysk, dnes mlčíme, protože máme svého bolševika každý v sobě – za "To neřeším, To neřeš”, schováváme strach z odhalení svého vnitřního názoru, mnohdy jen plytkosti a mdlosti rozumu, který konfrontacemi netrenován, vodnatí. Mlčíme když máme mluvit. Nepereme se, když se prát máme. Tváříme se nezúčastněně, abychom si nezadali. Bojíme se. Bojíme se aby nás z toho našeho smradlavého stádečka na zcela vypasené loučce nevyhnali.

Proto tu bují tak obrovská lhostejnost, proto vítězí levice (včetně Vandasů) se svými sliby jak dá všem blahobyt v po uši zadlužené zemi tím, že vyžene z republiky své platiče nebo neplatiče daní, proto nám holky konvertují na islám, protože kluci se nechtějí ženit a zakládat rodiny.

Proto jsou kluci zbabělými pacifisty a pouhými vaky testosteronu, protože nemají žádné povinnosti a odpovědnost za své syny a dcery. Proto se holky raději prodávají než provdávají, protože si neváží samy sebe, a mateřství je pro ně jen nutné zlo.

Proto občané kupují předražený konzum, proto se oblékají stejně, proto mají i stejné, hloupé a nedomyšlené názory, protože jiné se nenosí a byli by totálně OFF a k smíchu, kdyby se zajímali o něco jiného než je poslední fáma, konspirace, drb a módní trend.

Je tu však i jistá část mladých, která je jiná, otevřená informacím, ochotná pokorně naslouchat zkušenějším, učit se z historie a hlavně, bojovat. Bojovat za svůj svět, za jeho zachování nejen pro sebe, ale hlavně pro své děti a děti jejich dětí. Je to generace lidí, která přesycena radovánkami vidí nesmyslnost věčného si hraní, zakládá rodiny a chápe, že vlastní nesmrtelnost je v jejích dětech a ne někde u Krista, Marxe či Alláha.

V tuto lepší část našich nedekadentních potomků vkládám své naděje. Vidím totiž, jak dorůstají jejich děti, kterým je teprve něco od nuly do 12-ti let, ale jsou nezvykle inteligentní, zvídavé a již nezatížené komerčním marasmem – vidí jak vleče jejich rodiče. A proto to mají naopak a jsme to my, kdo jsou jim se svým věčným stěžováním a hraním si na chudinky nepřijatelně směšní.

Jsou to děti té zatím malé hrstky zdravě sebevědomých, nekomerčne žijících lidí, děti rodičů, kteří je skutečně vychovávají. Jsou to děti těch, co se i v dnešní době nebáli navázat na staré kulturní tradice naší civilizace a za cenu vlastního sobeckého pohodlí dělají to, co má dělat každý dospělý muž i žena. Založit rodinu, chovat se slušně, pracovat, vychovat potomky a předat jim know how.

A naším úkolem je, tyto nové generace nezklamat.

Když už nic víc, tak aspoň udržet pro ně ten náš svět, sice poraněný, poničený, ale přesto jakž takž zcivilizovaný... Probuďme své svědomí, uvědomme si konečně tu hrůzu do jaké nás naši zpátečničtí politici za mohutné podpory naší dekadentní neochoty, nevzdělanosti a lhostejnosti vleče. Uvědomme si šílenost islámu, zločinné praktiky komunismu a nacismu, přestaňme se zaštiťovat Bohy, které nikdy nikdo neviděl a začněme se sami starat nejen o svou budoucnost, ale hlavně o budoucnost svých potomků, svého světa, své planety!

A začněme hned!

Zpočátku třeba jen hodinu, dvě denně, zahoďme přítomné požitky a začněme se věnovat své vlastní budoucnosti. Třeba jen přečtením nebulvárních zpráv, večerní pohádkou pro syna, vnuka, nebo nebulvárním filmem, knihou pro sebe.

Začněme žít jinak – vypněme internetové hry, přestaňme se zhulovat, opíjet, hledat jen pomíjivé slasti. Přestaňme pustě žvanit a začněme spolu mluvit. Přestaňme být egoisty, začněme se zajímat jeden o druhého. A v neposlední řadě začněme opravdu jinak vychovávat své děti, a pokud jsme starší, tak své vnuky a pravnuky. A hlavně, mějme je! Ty děti! V nich je naše naděje, aspoň já tomu věřím. Neuděláme – li to, zahyneme dřív, než si myslíme.

Hmmm, namítnete – ale, pak se začne všechno znova! Já však říkám, za jakou cenu, za kolik obětí? A navíc, v dnešní době, při vyspělosti našich zbraní hromadného ničení se obávám, že začneme skutečně od píky, neboli jak řekl Einstein, od kamenné sekyrky, pazourku a kopí! Nebylo by lepší zachránit co se dá? A začít rovnou hned a teď? Musíme se opět zcela zničit a začínat zase od nuly? Pokolikáté již? Dle sedimentů vrstev v Grand Canyonu jsme prý již sedmá civilizace na této planetě – a dle všeho jsme zatím došli nejdál. Tak co, zahodíme to?!

Poslední zhasne

V dřívějších dobách byla vzdělaná jen ELITA. Dnes má přístup ke vzdělání každý (ať už ve škole nebo z knížek, či na netu). Proč to je tedy stále horší a horší, a v čem tkví problém našeho úpadku?

Dřívější "elita" považovala totiž vzdělání za povinnost. Do vzdělávání svých potomků investovala nemalé prostředky a šlechtická mládež cestovala po světě, aby si doplnila vzdělání, poznala cizí kraje a naučila se cizím řečem. Za povinnost bylo považováno i spravování majetků tak, aby se uživili i tzv. obyčejní lidé okolo nich.

Dnes je život mnohem snazší a zdarma se mohou vzdělávat všichni aniž by složitě cestovali.. Jenže, pokud někteří do toho investují "takovou práci” – říkají tak studiu, tak většinou své vzdělání využijí k tomu, aby nemravně obrali ty druhé, to znamená ty lidi, kteří byli líní se učit, či měli jiné dovednosti (řemesla, služby) a nebo se narodili příliš "hloupí” na vyšší vzdělání. A protože jsme se svých skutečných "elit” v minulosti několikrát zbavili, tak žádná "elita" není a ty druhé, rukama pracující nebo "hloupé”, před těmi nemravnými nechrání.

Vzniklá situace skutečně připomíná to římské Koloseum, kde bohužel chléb dochází a barbaři se plíží v tichosti na Kapitol. Zřejmě nám nezbude než sehrát svou civilizační derniéru v roli hlavních aktérů do posledního muže, poslední ženy. A poslední zhasne.

Sakra, proč já pořád doufám, že zakejhají nějaké husy a vzbudí nás z té zpátečnické letargie?

Václav Krátký

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Co vybuduje otec, syn rozšíří, vnuk udrží... kudlanka* 03. 01. 2012 - 10:40