Sociální reforma pohledem ombudsmana

18. květen 2012 | 14.10 |

Po čtyřech měsících účinnosti tzv. Sociální reformy veřejný ochránce práv konstatuje, že realita se od proklamovaného záměru podstatně liší. Sociální systém nefunguje, jak by měl, a situace zejména rodin s dětmi a seniorů se zhoršuje.

Hlavním úkolem sociálního systému je poskytovat efektivní pomoc lidem, kteří se dostali do tíživé životní situace ztrátou zaměstnání, živitele, ztrátou bydlení, péčí o dítě, stářím apod.

Nejčastěji uváděným důvodem zpřísňování podmínek přístupu k sociální pomoci je zneužívání dávek. V této souvislosti ochránce připomíná, že dávky pomoci v hmotné nouzi, v souvislosti s nimiž se nejčastěji hovoří o zneužívání, tvoří pouze 11% celkových výdajů na dávky vyplácené Úřadem práce ČR. U ostatních dávek jsou jednoznačně stanovena kritéria pro jejich přiznání, proto nelze paušálně tvrdit, že většina příjemců sociálních dávek je zneužívá.

Drtivou většinu těch, kdo se nacházejí v sociálním systému, tvoří rodiny s dětmi, senioři, osoby v předdůchodovém věku, které přišly o práci, osoby se zdravotním postižením. Jsou to lidé, kteří řadu let pracovali, do systému přispívali, plnili své povinnosti vůči společnosti a nyní, když se dostali do nouze, oprávněně od státu očekávají pomoc, nikoli obviňování, že systém zneužívají.

Úkolem správně fungujícího sociálního systému je rychle, krátkodobě a účinně pomoci lidem řešit jejich tíživou situaci a vrátit je do normálního života. Podchytit problémy hned v počátku a nenechat člověka spadnout do dlouhodobých, mnohdy už neřešitelných problémů a úplné nouze, jejíž řešení je pro společnost spojeno s mnohem většími náklady.

Skutečnost, že někteří dávky zneužívají, neospravedlňuje, aby se sociální pomoc pro většinu stala nedostupnou nebo aby její dostupnost byla spojena s podmínkami, které jsou nedůstojné.

Poté, co více jak čtyři měsíce roku 2012, veřejný ochránce práv mapoval situaci, zjišťoval fungování úřadů a ověřoval si praktické dopady změn, konstatuje, že realita se od záměru zatím dosti liší.

Pravda o "vše na jednom místě"
V souvislosti s přenesením agendy sociálních dávek na úřady práce se mluvilo o snížení administrativy, zvýšení klientského komfortu a s tím souvisejícím navýšením počtu pracovníků úřadů práce. Propouštěním na úřadech práce v průběhu roku 2011 a přechodem pouze části pracovníků z obcí k 1. 1. 2012 se počet těch, kteří vyřizují sociální dávky, podstatně snížil.

Například v oblasti v hmotné nouze připadá v některých regionech na 1 pracovníka Úřadu práce ČR 200 klientů i více. Tuto agendu vyřizuje nyní méně než 40 % pracovníků, kteří se jí do konce roku 2011 věnovali na obecních úřadech. Ministerstvo práce a sociálních věcí přitom obcím v minulosti doporučovalo, aby měly na 1 pracovníka max. 100 klientů a tak tomu do konce roku 2011 ve většině obcí i bylo. Nejvíce jsou vytíženy úřady práce ve městech s vysokou koncentrací obyvatel i sociálně vyloučených lokalit (Ostrava, Ústí nad Labem, Brno, Plzeň, Příbram atd.). V Moravskoslezském kraji přitom jen v lednu obdrželi 30 000 žádostí o dávku pomoci v hmotné nouzi. V důsledku přetížení některé úřady práce dokonce odmítaly v prvních měsících roku 2012 přijímat žádosti o dávky pomoci v hmotné nouzi.

Přetížení pracovníků Úřad práce ČR je rovněž patrné v agendě příspěvku na péči, v níž musí sociální pracovníci i opakovaně provádět sociální šetření v místě bydliště žadatele. Za takové situace chybí jakýkoli prostor pro sociální práci s klienty a systém neplní svůj úkol poskytovat rychlou a účinnou pomoc tak, aby se klient co nejdříve mohl vrátit do normální společnosti a sociální pomoc už nepotřeboval.

Přetížení pracovníků Úřad práce ČR je rovněž patrné v agendě příspěvku na péči. Stížnosti, které ochránce dostává, potvrzují, že úřady práce nezvládají provádět sociální šetření v zákonné lhůtě do 60 dnů od doručení žádosti. Na jednoho pracovníka připadá třeba i 800 klientů. Tlak na dodržení zákonné lhůty pak nutně vést k formálnosti, jejímž důsledkem mohou být rozhodnutí založená na nesprávných či neúplných informacích. Původně deklarované zvýšení adresnosti dávek sociální pomoci se tak ze systému vytrácí.

Příspěvek na péči je přitom určen lidem nemocným, postiženým či starým. Průtahy při jeho přiznání je uvrhávají do tíživé situace, neboť nemají z čeho hradit sociální služby, které s ohledem na svůj stav nutně potřebují. Jedná se navíc o nesprávný úřední postup, který může zakládat nárok na náhradu škody, případně přiměřené zadostiučinění v penězích za způsobenou nemajetkovou újmu. Ochránce žadatelům o příspěvek na péči, v jejichž věci je Úřad práce ČR nečinný, doporučuje obracet se na MPSV s žádostí o odstranění nečinnosti, případně žádat odškodnění za průtahy v řízení.

Problémy ve spolupráci úřadů práce s obecními úřady
Sociální reforma přenesla rozhodování o dávkách na Úřad práce ČR, zatímco pracovníci obecních úřadů by měli provádět komunitní sociální práci. Na problémy a rizika spojená s definováním a rozlišením sociální práce těchto dvou institucí upozorňovali poslanci Výboru pro sociální politiku už při projednávání Sociální reformy. I přes ministerstvem proklamovaná "jasná pravidla" nového modelu, až do dnešního dne chybí jednotné stanovení podmínek pro práci sociálních pracovníků na obecních úřadech. Tito pracovníci zejména nemají přístup k nezbytným údajům od Úřadu práce ČR (např. o přiznaných dávkách). Rovněž není jednoznačně stanoveno, jakým způsobem bude naopak Úřad práce ČR nakládat s mnohdy citlivými informacemi od sociálních pracovníků. Tyto zásadní organizační nedostatky činí systém "spolupráce" mezi Úřadem práce ČR a obecními úřady celkově disfunkčním.

Úkolem sociálního pracovníka je vést klienta a podporovat ho v řešení jeho situace. Má mj. dbát i na to, aby klient obdržel všechny služby a dávky, na které mu vzniká nebo může vzniknout nárok. Naplňování těchto úkolů tak může být v některých případech v rozporu s rozhodováním Úřadu práce ČR o přiznání sociální dávky. Už z principu je tedy problematické, pokud by k často důvěrným informacím a poznatkům sociálního pracovníka z individuální práce s klientem, měl v plném rozsahu přístup i ten, kdo rozhoduje o přiznání sociálních dávek.

Sociální reforma nepočítá s kumulací dopadů
Z dlouhodobého hlediska je třeba se pozastavit nad postupnými dopady sociálních reforem na některé cílové skupiny, zejména na rodiny s dětmi (obzvlášť s dětmi postiženými), na seniory a zdravotně postižené. Nepromyšlenost sčítaní dopadů a neexistence nástrojů sociální pomoci vede k tomu, že lidé z těchto skupin jsou ohroženi chudobou.

Ze statistických údajů za rok 2011 je zřejmé, že rodiny s dětmi se po zrušení sociálního příplatku propadly do hmotné nouze, tedy k tzv. "chudinským" dávkám.
Rovněž se nepočítá se sčítáním dopadů změn (snížení příspěvku na péči v kombinaci s doplatky za léky apod.) zejména na seniory a osoby se zdravotním postižením. Právě neprovázanost právní úpravy a současně neexistence nástrojů sociální pomoci může vést k tomu, že se stále více lidí z těchto skupin bude propadat do chudoby.

Velkým problémem je zrušení rodičovského příspěvku do 7 let dětem dlouhodobě zdravotně postiženým a současné zrušení sociálního příplatku pro rodiny s těmito dětmi. Tyto dvě dávky měl nahradit příspěvek na péči bez jakéhokoliv ekonomického dopadu na děti. To se nestalo.

Příklady ze stížností k ochránci:

rodině se třemi dětmi, z toho jedním postiženým do 7 let v I. stupni závislosti na péči, se od 1. ledna 2012 snížil příjem o 5000 Kč.
u jiné rodiny s dvěma dětmi, z toho s jedním do 7 let postiženým ve III. stupni závislosti, dělá rozdíl 4500 Kč.
Ochránce se na základě těchto poznatků obrátil na Poslaneckou sněmovnu, aby poslaneckou iniciativou v rámci legislativní změny navýšila částku příspěvku na péči pro děti do 7 let, jak se původně v návrhu MPSV počítalo, nebo umožnila současné pobírání rodičovského příspěvku a příspěvku na péči.

Shodou okolností se právě dnes Výbor pro sociální politiku tímto tématem zabývá.

Snížení příspěvku na péči, hrazení doplatků za léky, zvýšení regulačních poplatků za pobyt v nemocnici, končící deregulace a neschopnost hradit nájemné dopadají zejména na seniory a osoby se zdravotním postižením.

Ubytovny a neexistence sociálního bydlení
Ministerstvo práce a sociálních věcí se pokusilo zamezit praxi nemístné výše "ubytovného" či "nájemného" v ubytovnách, které mnohonásobně převyšuje náklady na bydlení v běžném nájemním bytě. "Zastropovalo" proto částky, které lze uhradit z doplatku na bydlení. Provozovatelé ubytoven však "ceny" nesnížili. Po úhradě chybějící částky se tak některé rodiny ocitají pod životním minimem. Výsledkem je zadlužení a ohrožení ztrátou bydlení. Stále hrozí umisťování dětí do ústavní výchovy z bytových důvodů, protože orgány sociálně-právní ochrany dětí nemají žádné nástroje, jak pomoci rodinám ohroženým ztrátou bydlení. Nepřehlédnutelná je i skutečnost, že 60 % dětí, které přicházejí z ústavní výchovy, končí v azylových domech, protože stát nemá systém funkčního sociálního bydlení.

V důsledku končící deregulace nájemného se v ubytovnách často ocitají senioři, neboť ubytovny zajišťují současně také tzv. přístřeší – tj. bytovou náhradu (podle změny občanského zákoníku na podzim 2011).

Absence sociálního bydlení, v kombinaci s nedostatečně fungujícím sociálním systémem, vede k tomu, že lidé, kteří se dostanou do tíživé situace, v jejímž důsledku přijdou o bydlení, končí v ubytovnách, kde jsou jejich náklady na bydlení často i několikanásobně vyšší než dříve. Paradoxně se tak dostávají do mnohem horší situace, než v jaké byli před ztrátou vlastního bydlení.

Příklady pro ilustraci:

rodina s pěti dětmi platí v ubytovně 19600 Kč měsíčně, a ačkoli doplatek na bydlení činí 11500 Kč, rodina doplácí dalších více než 8000 Kč.
matka se třemi dětmi platí v ubytovně 10900 Kč (doplatek na bydlení 4300 Kč, sama musí doplatit 6600 Kč).
Funkční sociální systém by měl takové lidi zachytit v okamžiku, kdy jim teprve ztráta bydlení hrozí, a poskytnout jim rychlou a efektivní pomoc (nejen finanční, ale i sociální), aby o bydlení nepřišli, případně aby pouze krátkodobě využili "existenčního" bydlení (časově omezené, za úplatu, na základě osvědčení obecního úřadu o nepříznivé situaci) a směřovali k získání standardního nájemního vztahu.

Ačkoli koncepce bytové politiky počítá s tím, že má být vládě předloženo řešení v červnu 2012, ochránce neregistruje žádnou aktivitu příslušných ministerstev (Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva pro místní rozvoj). Jakékoliv další váhání znamená extrémní zhoršení situace zejména pro rodiny s dětmi a seniory.

Zdravotně postižení bez příspěvku na mobilitu
Sociální reforma od 1. 1. 2012 zrušila poskytování příspěvku na mobilitu zdravotně postiženým, kteří pobývají v zařízeních sociálních služeb (domov pro osoby se zdravotním postižením, domov pro seniory aj.). Vycházela z předpokladu, že pokud je někdo v zařízení sociálních služeb, neopouští ho, protože veškerá péče je mu poskytována v zařízení. Zdravotně postižení jsou však i v zařízení sociálních služeb nuceni využívat dopravu (např. k lékaři), přesto příspěvek nedostanou. To samé platí pro děti se zdravotním postižením, které jsou v zařízení sociálních služeb přes týden a víkendy tráví s rodinou. Nepřiznání příspěvku na mobilitu znamená v případě sociálně slabších rodin izolaci dětí od rodiny.

Ochránce je přesvědčen, že stát by neměl bez racionálního a podloženého důvodu rozlišovat mezi zdravotně postiženými v domácím prostředí a v pobytovém zařízení. Navrhl tedy Poslanecké sněmovně, aby iniciovala změnu právní úpravy a přiznala příspěvek na mobilitu osobám se zdravotním postižením, které se pravidelně dopravují, bez ohledu na to, zda pobývají doma nebo v zařízení.
ZDROJ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Sociální reforma pohledem ombudsmana amelie00 23. 05. 2012 - 23:17