Fikce doručení - zdokonalená zhovadilost

15. červenec 2012 | 23.31 |

Několik českých zákonů obsahuje ustanovení o fikci doručení zásilek. Je ovšem otázkou, zda státem tak oblíbený institut je opravdu ve prospěch občanů. Metodologicky připomeneme ty české zákony, které obsahují fikci doručení a trochu i provokativně se zamyslíme, zda toto zákonné ustanovení není občanům spíše ke škodě, než k užitku a zda by mělo být jeho užití v našich zákonech výrazně omezeno.

"Vynález" minulé doby tzv. fikce doručení se díky dnešním zákonodárcům změnil v nezbouratelný pomník. Fikce doručení znamená, že písemnost je považována za doručenou, i když se adresát s písemností fakticky neseznámil, a to se všemi zákonem stanovenými důsledky.Tento doručovací režim vznikl za účelem doručování především rozsudků soudů emigrantům za nelegální opuštění tehdejšího Československa. Rozsudek o odnětí svobody a propadnutí veškerého majetku však nebylo možné emigrantům doručit. Socialistický svět proto zplodil právní zrůdu, výše zmiňovanou fikci doručení. Údajně, aby se mohl bránit proti živlům, podvodníkům a darebákům, a také, aby ušetřil náklady na opětovné pokusy o doručení.

Česká republika jde nyní ještě dál: Nejenže zavedenou fikci doručení převzala, ale ještě ji rozšířila zavedením  povinných Datových schránek  pro právnické osoby. Podle zákona č. 300/2008 Sb., O elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentůorgány veřejné moci doručují své písemnosti právnickým osobám prostřednictvím datových schránek.  Hlavním argumentem pro zavedení měly být úspory doručovacích nákladů a boj proti živlům, podvodníkům a darebákům.  Lze ale důvodně pochybovat, že by shodné argumenty obou politických systémů měly v praxi skutečné výsledky.  Tedy, že se fikce doručení stala účinným nástrojem proti živlům, podvodníkům a darebákům. Nejhorší stav ale je, když se myšlení národa tak pokřiví, že nenormální začne pokládat za normální.

Užití v soukromém právu

V soukromém právu mezi rovnými subjekty nelze použít fikci doručení, a protože banky jsou soukromými subjekty, (vyjma ČNB) mělo by takové ustanovení platit i mezi klientem a jeho bankou. Jak ale ukazuje praxe, toto ustanovení soukromého práva pokládají banky zjevně za dispozitivní: Drtivá většina Všeobecných obchodních podmínek (VOP) bank si právo fikce doručení vymiňuje, namátkou můžeme uvést Komerční banku nebo ČSOB. Pokud se dopis vrátí bance, protože jej klient nepřevzal, nebo se zásilka vrátí jako nedoručitelná, banka za den doručení považuje den vrácení zásilky bance, a to tehdy, když se o ní klient vůbec nedozvěděl. Některé banky pak díky institutu fikce doručení pokládají své zásilky za doručené 10. pracovní den po jejich odeslání.  V zásilce pak může být oznámení o zvýšení úroků, zvýšení poplatků nebo dokonce změna podmínek zrušení účtu pod novou citelnou sankcí. Při fikci doručení se klient vůbec nemusí dozvědět, jaké škody se mu takovým postupem způsobí.  Klient banky se s využitím Správního řádu může následně bránit u soudu, ale zákon výslovně stanoví, že omluvitelným důvodem, pro který se adresát nemohl s písemností seznámit, nemůže být skutečnost, že se adresát na doručovací adrese trvale nezdržuje.  Za omluvitelný důvod lze pokládat neočekávanou hospitalizaci, ale uvážení o tomto "liberačním důvodu" je v rukou soudu. Zákony o fikci doručení směřovaly spíše k problematice zásilek státních orgánů, ale jak je patrné, i banky rády systém aplikují. A nejen banky. Také pojišťovny a mobilní operátoři. Návrh na vyslovení neúčinnosti doručení písemnosti je nutné podat k soudu do 15 dnů ode dne, kdy se s doručovanou písemností klient tj. adresát seznámil nebo mohl seznámit. Propadná lhůta, kde nelze zmeškání úkonu klienta prominout,  je pak jeden rok.

Fikce v zákonech

V České republice se  ustanovení o fikci doručení promítá v řadě zákonů: Například zákon č. 148/1998 Sb O ochraně utajovaných skutečností ve znění pozdějších novel a to v § 74 odst.2) uvádí: Nebyl-li  adresát  písemnosti,  která  má  být  doručena  do vlastních rukou,  zastižen, ačkoliv se  v místě doručení  zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní  licence  a  adresáta  o  tom  vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den  této lhůty  se považuje  za den  doručení, i  když se adresát o uložení nedozvěděl.

Pro občany častěji užívaný Správní řád, tj. zákon č. 500/2004 Sb v § 24 odst. 1)uvádí:  Jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.V zákoně č. 337/1992 Sb O správě daní a poplatků ve znění pozdějších novel je fikce doručení také použito, a to v § 17 odst. 5), kde můžeme číst: Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že písemnost přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li nový pokus o doručení bezvýsledný, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a příjemce o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se příjemce o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže správce daně i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu správci daně a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce správce daně

U některých písemností je sice náhradní doručení vyloučeno, ale jde spíše o výjimky. Platí to např. pro platební rozkaz, oznámení rozhodnutí správního orgánu, nebo pro předvolání. Zákony totiž zcela pochopitelně požadují, aby tyto písemnosti byly prokazatelně doručeny, a to především z důvodu jejich procesní závažnosti. Jenomže pro vymahačské firmy a následně pro exekutory povinnost doručení neplatí. Z dluhu za pár set korun se tak může stát dluh v řádech statisíce korun jen proto, že díky "fikci doručení" se dlužník o svém dluhu nedozví a už vůbec se nedozví o tom, jak neutěšeně mu dluh u vymahačské společnosti vzrůstá.

Jenomže i s tím předvoláním k soudu je to jinak.  Nejvyšší soud  rozhodl: Předvolání k prvnímu jednání, při kterém může být vydán rozsudek pro zmeškání, lze jako písemnost určenou do vlastních rukou adresáta doručit žalovanému též uložením, s tím, že při řádném náhradním doručení písemnosti uložením platí, že účastník řízení, který si zásilku do dne, kdy nastala fikce doručení, nevyzvedl, byl s jejím obsahem seznámen dnem, kdy fikce doručení nastala (srov. R 42/2004 - usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 431/2003, ze dne 31. ledna 2006). Takové rozhodnutí se pro mnoho občanů stane doslova lidskou  katastrofou.

Nechybující úředník

V rámci Správního řádu může úředník rozhodnout, jakou službu zvolí  pro doručení zásilky, když nemůže podle § 19 odst 1) užít datovou schránku. Podmínky pro výběr doručovatele stanoví zákon v druhém odstavci s tím, že občan může podle odstavce osmého si sám určit doručovatele. Pokud tak občan učiní a správní orgán mu vyhoví, má se zásilka za doručenou již třetím dnem ode dne, kdy byla odeslána. Pokud je ovšem dopis určen právnické osobě a to pouze na adresu jejího sídla, nebo její organizační složky, nesmí být až takovým překvapením, jak státní úředník pošle dopis adresovaný právnické osobě.  Ten totiž vloží do obálky a na obálku napíše adresu fyzické osoby statutárního orgánu, na kterou dopis odešle. Se všemi důsledky fikce doručení. Navíc úředník nepochybil, neboť jen využil § 30 ze Správního řádu a na poučení podle § 23 odst. 5) jistě státní úředník nezapomene.

Pokud by české soudy více přijímaly princip "dobré víry", nebyly zahlcovány řadou marginálních kauz a byly vybaveny moderní výpočetní technikou, brzy by se ukázalo, že fikce doručování je české společnosti spíše na škodu, než k užitku. A že si s ním ti nejhorší, proti kterým bylo namířeno, stejně nakonec poradí, na rozdíl od obyčejného občana, který se ve spleti paragrafů nevyzná a fintě fikce doručení pro její inherentní  "špatnou víru" vůbec nerozumí.

Pozn.To ale neznamená, že by projekt "Datové schránky" byl zcela bezcenný. Naopak. Pokud by jej využívaly státní úřady, dále např. advokáti, insolvenční správci  a další dobrovolní zájemci, jistě by byl přínosem. Také asi v budoucnu bude chránit vlastníky nemovitostí zřízená datová schránka, která je bude varovat před pokusy ji majetek odcizit. Také stát by si mohl předávat řadu důležitých informací s ověřenou správností a nepožadovat od občanů jejich duplicitu. Nařízení Evropské unie dává jednotlivým státům právo, aby si fikci doručení upravili podle svého. Jde tedy jen o to, využívat fikci doručení skutečně proti těm, kteří zákon porušují, nikoliv ji zneužívat proti běžným občanům.

ZDROJ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře