Neexistují žádná práva!

1. květen 2010 | 20.59 |
› 

Eurokomisař pro průmysl Antonio Tajani prohlásil nedávno, že turismus a cestování jsou lidským právem a oznámil úmysl návrhu dotací na dovolenou až do výše 30% pro seniory, mládež ve věku 18-25 let, postižené a rodiny, které musí čelit obtížným sociálním, finančním a osobním podmínkám. Návrh prý přivítali občané jihoevropských zemí, ti ze severu jsou poněkud skeptičtí. Jedna blogerka ze středu Evropy se domnívá, že takovou blbost ještě v životě neslyšela a jestli chcete, tak vám řeknu, proč.

Především bychom si měli uvědomit, že právo nemá nikdo na nic. Všechna naše práva jsou výsadou, která musela být odpracována i vybojována. Pračlověk Janeček neměl žádné právo na to, aby ho nesežral šavlozubý tygr, ale mohl si to právo alespoň částečně vybojovat tím, že se mu naučil bránit a žil v širším společenství, které mělo k takové obraně víc možností, než by měl osamělý jedinec se zbytky vypelichané kožešiny ovázané kolem beder. Dnešní práva jsou vybojovávána stejně. Pětileté dítě v jihoamerickém dole má stejné právo na vzdělání a alespoň tři jídla denně jako jeho vrstevník v pražské školce – a stejně se mu jich nedostane. Z podstaty lidství má každý člověk na planetě úplně stejné právo na potravu, spánek, bydlení, odpočinek a zábavu – a přesto má Warrenn Buffett trošku jiné finanční možnosti než nezaměstnaný Hispánec z washingtonského předměstí a to, že žije neokázale a střídmě, je u něj otázka volby a životního názoru, nikoliv nutnosti, protože kdyby nechtěl žít ve svém proslulém srubu, klidně si může koupit půlku Washingtonu.

Dnešní lidé se sdružují podobně, jako pralidé-Janečci – ve větším společenství je větší šance na přežití, ať je to tlupa lovců anebo 10 milionů občanů České republiky. Naše právo na bydlení, jídlo, zabezpečení ve stáří je vybojováváno jako celek – čím výkonnější a šetrnější budeme, tím silnější bude naše společnost a tím větší jistoty nám může dát. Ale tato práva jsou vybojovávána i "každý sám za sebe"líný člověk nemá právo na stejnou životní úroveň jako ten pracovitý, nedá se svítit.

Myšlenka evropské unie jako možnosti sdružení Evropanů nebyl až tak blbý nápad – ostatně prvním autorem takové myšlenky byl český král Jiří z Poděbrad. Život však ukazuje, že jakmile se myšlenka evropské unie stala Evropskou unií, trošku to tam skřípe. Zatímco Američan je nejdříve Američan a teprve pak Texasan, u Evropanů to nefunguje. Dějiny našich zemí jsou mnohem delší a bohatší a vznik současných státních celků je tak jiný, než krátká existence USA, že asi není možné očekávat, že budeme nejdříve Evropané a až potom Češi, Němci či Francouzi. Myšlenka EU je báječná jako možnost usnadnění bezpečí a ekonomického života a kdyby se omezila na vzájemnou kooperaci, přátelství a obecná pravidla usnadňující koloběh zboží, služeb a pracovní síly, bylo by to velké vítězství všech národních států sdružených pod hlavičkou EU.

Praxe však ukazuje, že EU je TAKÉ neuvěřitelný byrokratický systém, do jehož struktur rozhodně nejsou vysíláni nejlepší lidé z jednotlivých států. (Vrcholem evropského panoptika je samotný nový "evropský prezident" Hermann van Rompuy, jehož předpoklady pro výkon takové funkce ilustruje i veselá historka z krátké doby, kdy byl belgickým premiérem – když měli poslanci schválit zákon, s nímž premiér nesouhlasil, nechal vyměnit zámky od sněmovny. U prvního z politiků EU bych skutečně žádala zcela opačný smysl pro demokracii, takového křiváka nechci...) EU je také společenstvím, v němž si nejsou rovny ani staré a nové členské státy, ale ani malé a velké země – dominance Německa či Francie je tak zjevná, že o nějakém spravedlivém evropském systému už nelze ani žertovat. V neposlední řadě je EU společenstvím, které nesmyslným systémem protežuje vybrané skupiny obyvatel EU. Zemědělce víc než truhláře, francouzské zemědělce víc než české zemědělce, některé soukromé podnikatele ano a jiné ne.

Evropský systém dotací mi připadá nesmyslný a nespravedlivý. Navíc ten systém dává základ k nevraživosti mezi státy. Italský truhlář by neměl svými daněmi podporovat sedláka z Normandie a francouzský daňový poplatník by neměl podporovat Jakuba Brýdla z Litomyšle. Vzájemná podpora je na místě v případě živelních pohrom či státních bankrotů a byla na místě v době sjednocování Německa – ale i ta německá zkušenost ukázala, jak rychle se západním Němcům začala zajídat masivní podpora východních Němců, ačkoliv v tomto případě jiné cesty nebylo, protože rozdělené Německo bylo jen nešťastným výsledkem politických teritoriálních zájmů po druhé světové válce.

Do stejné kategorie hlouposti samozřejmě spadá i podpora dovolených. NIKDO nemá právo na dovolenou – má možná ještě tak právo na to, aby mu zaměstnavatel dal volno, ale jestli pojede na výlet přes půl zeměkoule nebo bude muset zůstat doma, do toho už nikomu nic není. Nesmyslnost takového nápadu je – myslím si – zjevná na první pohled.

Italskému voliči zaměstnanému za barem u pláže bude jistě jedno, zda to euro, kterým platí turisté za pivo, bylo poctivě vyděláno anebo zda bylo ukradeno ze zbytečně vysokých daní anglického horníka, německého pošťáka nebo holandského výrobce dřeváků. EU je krásná myšlenka, která by mohla svým členům usnadňovat život běžný i ekonomický. Ale protože Evropan nemůže být stejně pevným členem takového společenství, jakým je Američan v tom svém, zvaném USA, může se stát, že ta krásná myšlenka bude nakonec přivedena ke krachu právě díky aktivitám z kategorie šílených nápadů na příspěvek na dovolenou.
(Zdroj)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře