Výhled na rok 2010

1. leden 2010 | 01.01 |

V poslední době jsem zaznamenal značný posun v náladách tisku, tohoto nejobjektivnějšího, navýsost odborného a prst vždy na tepu doby držícího média. Rok se na nás valily hrůzy prokládané katastrofami – největší hospodářská krize v dějinách, svět na pokraji bankrotu, platební neschopnost Islandu, lotyšská noční můra, maďarský ministr financí na pokraji zhroucení atd. atd.
Nyní se ovšem dočítáme jiné věci – důvěra v hospodářství stoupá, finanční injekce se osvědčily, šrotovné zajistilo konjunkturu, oživení je na dosah.

Trochu mne to zarazilo. Mezi ekonomy (až na několik exotů jako Krugman nebo náš neustále nedoceňovaný Švejnar) se čím dál více prosazuje názor, že příčinou současné krize byla naprosto neodpovědná úvěrová politika především FEDu. Ale ani ostatní centrální banky nezůstávaly pozadu. Svou politikou absurdně nízkých úrokových sazeb nejen hnaly investory do naprosto nesmyslných investic, které by se za jen trochu normálních úroků (dejme tomu kolem 5% p.a.) nikdy nemohly vyplatit. Dopuštěly se systematicky daleko horšího zločinu – odrazovaly touto politikou obyvatelstvo od spoření a povedlo se jim občana přesvědčit, že žít na dluh je normální. Základním zdrojem akumulace kapitálu a zdravých investic však mohou být vždy jen soukromé úspory. Zdrojem investic nikdy nemůže být virtuální číslo připsané v bilančních kolonkách. Z čísla v kolonce ještě nikdy nikdo nic nevyrobil. Vyrábět mohu ze dřeva, z kovu, z kamene, ale ne z čísel v bilanci. A bez akumulovaného kapitálu, tedy odložené spotřeby, tedy úspor, nevyrobím nic.

Tuto zřejmou věc se ovšem centrální bankéři ruku v ruce s politiky pokoušejí zakamuflovat a bez uzardění tvrdí obecenstvu, že čím víc bude peněz, tím víc bude i zboží a fyzického kapitálu. Se smutkem musím konstatovat, že tito pánové (a dámy) se buď tragicky mýlí, nebo prostě lžou. Pokud vytvoříme víc peněz, nestane se krom růstu cen vůbec nic. Vlastně stane – těch několik ještě spořících šílenců o své úspory přijde. Výroba se však v důsledku vytváření peněz nezvýší ani o fous. Peníze totiž nejsou kapitál. Kapitál jsou budovy, stroje, materiál, lidé.

Existují však kupodivu lidé, dokonce, až je mi to žinantní napsat, jsou mezi nimi uznávaní ekonomové, kteří inflaci vydávají za prosperitu a růst cen vítají. Nad oslavnými komentáři velebícími růst cen akcií, nemovitostí nebo investičních statků jen bezradně kroutím hlavou. Představte si někoho, kdo by oslavnými články vítal růst cen pečiva, masa, energií, textilu a podobně. Nepochybně by o něj projevila zájem psychiatrická věda. Zdražování domů, pozemků nebo majetkových podílů ve společnostech (kapitálu) je však, bůhví proč, vydáváno za znak prosperity. Naproti tomu pokles cen, který by byl naopak příznakem rostoucí produktivity a výkonnosti a umožňoval lidem směnit jejich práci za více požitků, je hodnocen jako naprostá katastrofa. "Ceny rostou, krize je za námi" - neznám lepší příklad blábolení choromyslného. Vzorem dokonalé prosperity by pak muselo být Zimbabwe.
Nuže, co tedy můžeme v časech příštích očekávat? Krize byla způsobena strukturální nerovnováhou ve výrobě, která zase byla vyvolána absurdně levnými úvěry. Investoři a výrobci nabyli dle úrokových signálů dojmu, že úspor je nadbytek, a podle toho se zachovali. Usilovně stavěli domy, vyráběli auta, stavěli lyžařské areály poblíž rovníku, prostě dělali všechno možné, aby ty "nadbytečné" úspory z lidí vytáhli. Jenže ty úspory nikdy neexistovaly a nastal průšvih. Jak z něj ven? Obyčejný člověk, uvažující selským rozumem, by po zjištění, že jeho příjem nestačí uživit manželku, tři milenky, dvě auta, byt, venkovské sídlo a ještě zajistit rybaření v Norsku a lyžování v Emirátech, některou ze zmíněných aktivit omezil, něco z majetku prodal a začal by šetřit. Ne tak politici, centrální bankéři a někteří ekonomičtí nobelisté. Přivedla nás úvěrová expanze do krize? Snižme dále úroky! Likvidují nás deficity státních rozpočtů? Směle je zdvojnásobme! Nemáme prachy? Velká doba si žádá velké lidi, buďme tedy velcí a vyplýtvejme další stovky miliard na boj proti přírodním jevům! Poručíme větru, dešti!

Všichni tito pánové (a dámy) připomínají alkoholika, který léčí cirrhozu absintem. Zadlužováním k prosperitě, plýtváním k bohatství, zdražováním k blahobytu – toto jsou jejich rady v kostce. Praktické uplatňování hospodářské politiky v dnešní podobě povede k další, daleko hlubší a ničivější krizi. Z prostého důvodu – hostinský, délesloužící šikovatel, traktorista, obskurní advokát či ranhojič, kteří se řízením osudu ocitli na vrcholku moci, se s plným nasazením a s kufry plnými propoceného prádla snaží o zakonzervování současné hluboké strukturální nerovnováhy. Jejich politika vedla ke katastrofě, snaží se ji tedy provozovat ještě usilovněji a se širším záběrem.

Pozvedám alespoň touto formou svůj hlas a apeluji na politiky a centrální bankéře: Je mi zřejmé, že není ve vašich silách lidem prospívat. Ani to od vás nečekám. Žádám od vás jediné – přestaňte škodit!
 

(Zdroj)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře