Jezevec-mrzout | Fikce volby

Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali...

Česká republika je demokratickým systémem ve stadiu rozkladu. Je příkladem politického systému, v němž byl za uplynulá dvě desetiletí elektorát v zásadě zbaven svého volebního práva. Tím myslím to, že volby se sice pravidelně konají, mají však velmi malý nebo dokonce nulový vliv na výkon veřejné moci. Mainstreamové politické strany se samy zmocnily právní a ekonomické moci státu.

Nejedná se samozřejmě jen o český problém. Teorie kartelové strany ovládající stát byla vytvořena americkými politology Richardem Katzem a Peterem Mairem a dobře vysvětluje, jak tato eroze zastupitelské demokracie zasahuje celý demokratický svět. Přesto je tato teorie užitečná i pro nás, protože nám umožňuje jasněji pochopit výsledky posledních voleb.

Koncept kartelové strany popisuje, jak politické strany spíše spolupracují, než aby spolu soutěžily, a jak se zmocňují státních zdrojů za účelem zajištění svého přežití v tak velké míře, že začíná být obtížné rozlišovat mezi nimi a státem. Katz a Mair vysvětlují, že v takové situaci se politika stává sebevztažnou, profesionalizovanou a technokratickou. Volební kampaně jsou organizovány tak, aby pokud možno vyloučily aktivní zapojení občanů: jsou velmi drahé, profesionálně vedené, kontrolované centrálními stranickými orgány a samozřejmě z velké části financovány státem.

Demokracie přestává být vnímána jako nástroj, pomocí kterého občanská společnost omezuje moc státu, a místo toho se mění ve službu, kterou stát blahosklonně poskytuje občanské společnosti. Ten malý zbytek skutečného stranického soutěžení se pak zaměřuje především na efektivní management státu, ovšem jen pokud máte to štěstí, že žijete například v Německu. Pokud takové štěstí nemáte a žijete například v České republice, zbytkové stranické soupeření se zaměřuje spíše na systematickou destrukci hodnoty veřejných statků. Česká republika se tak od Německa neliší v povaze vztahů mezi kartelovou stranou a státem, ale spíše v kvalitě poskytovaných služeb. V České republice se objevují symptomy stranicko-kartelového státu v pokročilém stadiu rozkladu, způsobeného apatií občanů vůči excesům vládnoucí elity.

Všichni tušíme, že podstatných rozdílů mezi vítězi a poraženými ve volbách je naprosté minimum. Příčinou tohoto jevu je fakt, že hlavní politické strany vlastně nikdy nepřicházejí o moc. Systém je vybudován tak, aby sám sebe chránil proti příchodu aktérů zvnějšku.

Skutečnost, že se komunisté v polistopadové éře nepodíleli na žádné z vlád, z nich takové aktéry zvnějšku nečiní. Byli součástí nepostradatelnou pro fungování systému jak v Poslanecké sněmovně, tak i v krajských zastupitelstvech, a samozřejmě i při prezidentských volbách.

Strany establishmentu využívají své kontroly nad státními zdroji k tomu, aby bránily vzestupu konkurentů. Nezávislost státních institucí, regulačních orgánů, odborů a dokonce i soudnictví byla podkopána systémem klientelistických privilegií udělovaných výměnou za poslušnost a pasivitu. Slovy pánů Katze a Maira se stát změnil v "institucionalizovanou podpůrnou strukturu odměňující insidery a vylučující všechny alternativy."

Tolik teorie; jak ale vypadá současná česká politická praxe? ČSSD se nyní bude snažit zvýšit celostátní (tedy parlamentní) koaliční potenciál komunistů tím, že s nimi v 10 ze 13 krajů vstoupí do krajských koalic. Měli bychom se připravit na znepokojující možnost, že po druhém kole senátních voleb dosáhnou socialisté s komunisty v Senátu třípětinové, tedy ústavní většiny 50 mandátů, a po příštích parlamentních volbách velmi pravděpodobně také ve Sněmovně (120 mandátů). Poté lze očekávat, že ČSSD pohltí KSČM, podobně jako své přirozené koaliční spojence pozřel na Slovensku SMER a v Maďarsku Fidesz.

Tato konsolidace ‚levice‘ bude mít za následek porušení rovnováhy uvnitř kartelové státostrany podobným způsobem, jako příliš silný pouliční gang vychyluje pochmurné příměří v problémové čtvrti. Pokud má současná kartelová státostrana působit stabilním dojmem, aby mohla dál udržovat při životě fikci volební soutěže, je třeba zjednat nápravu.

Aby zdání stability a volební fikce přetrvaly, je nyní životním zájmem establishmentu podobná konsolidace také na ‚pravici‘. Jedině tak se podaří odvrátit plošnou mobilizaci protestních hlasů, která by znamenala odchod suprapolitické třídy ‚na smetiště dějin‘.

ZDROJ