O křížových výpravách

7. listopad 2012 | 13.15 |

Východ i Západ, křesťané i muslimové, světsky a nábožensky bráno-co se týče křížových výprav, jsou komentátoři zajedno, že byly neoprávněným zabíráním půdy, imperialistickou válkou proti původním obyvatelům Svaté země a porušením základních lidských práv svobody náboženského vyznání.

Na obhajobu křížových výprav, které svým způsobem ani nemohou být obhájeny, se nepostavil téměř nikdo. Nepopiratelně tu docházelo ke zneužívání a krutostem. A Západ ve skutečnosti křížové výpravy zpochybňoval téměř od té doby, kdy byly vyslány, což by pravděpodobně nebylo možné, pokud by se ve stejné situaci ocitla islámská strana. Prakticky všichni obyvatelé Západu se naučili za křížové výpravy omlouvat.

Méně známá je však skutečnost, že tato tažení mají svůj islámský protějšek, za nějž se paradoxně nikdo neomlouvá a kterého si je málokdo vědom.

Více než před sto lety vyslovil Mark Twain ve své knize Tom Sawyer Abroad běžnou západní úvahu, když Tom vysvětluje Hucku Finnovi, že chce jít do Svaté země, aby ji osvobodil od muslimů.

"Jak jsme jim dovolili se jí zmocnit?" zeptal se Huck. "Nedovolili jsme jim zmocnit se jí," vysvětluje Tom. "Byla pořád jejich." "Proč Tome, pak musí patřit jim, ne?" "Samozřejmě že jim patří. Kdo řekl, že ne?"

Měl ale Tom Sawyer pravdu???!!!

Islám vznikl v 7.století v Arábii. V té době byly Egypt, Libye a celá severní Afrika už několik století křesťanské.Stejně tomu bylo v Palestině, Libanonu, Sýrii a Malé Asii. Církve které sv. Pavel oslovoval ve svých dopisech obsažených v Novém zákoně, se nacházely v malé Asii (dnešním Turecku) stejně jako v Řecku. Antiochie (dnešní Antakia) a Konstantinopol (Istanbul) v současném Turecku a Alexandrie v současném Egyptě byla tři nejdůležitější křesťanská centra v prvním tisíciletí. Prakticky všichni velcí praotcové křesťanství pocházejí z těchto oblastí. Sv.Jan Zlatoústý, jehož liturgie se v pravoslavné a byzantské katolické církvi stále slouží byl z Antiochie. Sv. Atanáš, hlavní autorita stojící za nikájským učením, k němuž se hlásí prakticky všichni křesťané-katolíci, pravoslavní i protestanti - byl biskupem v Alexandrii. Sv. Augustin autor dvou spisů, které jsou základními kameny západní civilizace - Confessions (Vyznání) a City of God (Boží město) - byl Severoafričan. Byl tu také sv. Basil Veliký, sv. Marie Egyptská, sv. Antonín Veliký, sv. Cyril Jeruzalémský - mohli bychom pokračovat dál a dál. Všichni tito svatí nebyli pouhými menšinami v pohanském světě. Byla to křesťanská území.

Byla to křesťanská centra a byla obrovská. Pak se však z pouště vynořil Mohamed a jeho armáda a tato území se stala muslimskými. Je nevyvratitelné, že muslimové získali tyto země bojem a poslušni slov Koránu a Proroka vyvraždili mečem všechny tamější bezvěrce, kteří se odmítli podrobit novému islámskému zřízení. Ti kteří tomuto osudu unikli, žili v podřadném postavení. Přestoupení na islám byla jediná možnost jak vést "slušný" život. Není proto překvapivé, že se křesťanská populace na tomto území neustále zmenšovala.

Jedním z mála historiků, kteří dnes tento příběh popisují je Bat Ye'or, Egypťanka, která v současnosti žije v Evropě. V její poučné knize The Decline of Eastern Christianity under Islam (Úpadek východního křesťanství pod vládou islámu) podrobně líčí skutečnosti, které by západní i muslimský svět raději zametl pod koberec. Například:

"Sofronius (biskup jeruzalémský) ve svém kázání v dne Zjevení Páně roku 636 truchlil nad zničenými chrámy a kláštery, vydrancovanými městy, zpustošenými poli a vesnicemi vypálenými muslimy, kteří obsadili jejich zemi. V dopise téhož roku adresovaném Sergiovi, patriarchovi Konstantinopole, zmiňuje drancování arabskými nájezdníky. V roce 639 zahynuly tisíce lidí. Byly obětmi hladovění a moru, které se objevily následkem tohoto drancování."

Zde následuje soudobý popis muslimského nájezdu na egyptské město Nikiou okolo roku 640:

"A pak muslimové dorazili do Nikiou. Nebyl tam jediný voják, který by jim vzdoroval. Zmocnili se města a vyvraždili všechny, které potkali v ulicích a chrámech - muže, ženy i děti, nikoho nešetřili. Pak táhli na jiná místa, vydrancovali a zabili všechny obyvatele, které potkali... Ale více již neřeknu, je totiž nemožné popsat tu hrůzu, které se muslimové dopustili, když okupovali Nikiou."

Dokonce ani muslimské kroniky z té doby se nijak netajily, že zde k takovým věcem docházelo. Muslimský historik Ibn al-Athir (1160-1233) do světových dějin s názvem The Complete History (Úplná historie) přidává tento záznam z muslimských vpádů do Španělska a Francie v 8. a 9. století:

"V roce 177 (17.4. 793) Hišám muslimský princ Španělska, poslal na nepřátelské území velkou armádu pod vedením Abdalmalika b. Abdalwáhida b. Mugitha, která pronikla až po Narbonne a Jarandu (Gerona)... Po několik měsíců křižovali zemi, znásilňovali ženy, zabíjeli bojovníky, ničili pevnosti, pálili drancovali vše, odrazili nepřátele, kteří se ve zmatku rozprchli. Vrátili se zdraví a v pořádku, přinesli s sebou jen Bůh ví kolik kořisti."

Vyvolaly tyto neuvážené činy u muslimského kronikáře hanbu? Stěží. Svůj záznam o nich zakončuje se zřetelnou pýchou: "Je to jedna z nejslavnějších muslimských výprav do Španělska ." Ibn al-Athir pokračuje:

"V roce 223 (2.12. 837) Abdarrahmán b. al-Hakam, vládce Španělska, poslal armádu proti Alavě; utábořila se poblíž Hisn al-Gharaty a začala ji obléhat; zmocnila se kořisti, kterou nalezla, zabila obyvatele a stáhla se, ženy a děti odvedla s sebou jako zajatce....V roce 246(27.3 860Muhammad b. Abdarrahmán postupoval s velkým vojskem aobrovskou vojenskou výbavou proti oblasti Pamplona.Podmanil si, zničil a vydrancoval toto území, plenil zde a rozséval smrt."

O několik století později, když muslimské armády znovu začaly se svými výboji do Evropy po období relativního úpadku - na kterém měla významný podíl ztráta Sicílie v r. 1091, dobytí Jeruzaléma křižáky v. r. 1099 a trvalá ztráta sil ve Španělsku - pokračovali muslimové ve stejném způsobu chování. 29. 5. 1453 padla po týdnech odporu malé skupinky statečných Řeků Konstantinopol, klenot křesťanství, pod nadvládu muslimů. Steve Runciman - historik, odborník na období křížových výprav:

"Muslimští vojáci vraždili bez rozdílu každého koho potkali na ulici - muže, ženy i děti. Potoky krve tekly dolů příkrými ulicemi z výšin Petry až ke Zlatému rohu. Ale touha po zabíjení se po čase utišila. Vojáci si uvědomili, že zajatci a drahé předměty jim přinesou větší užitek."

Možnosti podrobených nemuslimů vysvětlil "průkopník sociologie" Ibn Chaldún ze 14.století: "Je to (mezi čím si mohou vybrat) konverze na islám, placení daně z hlavy nebo smrt."

Je pravda, že tyto hříchy muslimů neomlouvají hříchy, které na nich na oplátku spáchali křesťané. Jeden masakr nevyrovná druhý. Ale je jasné, že to, čemu dnes říkáme "porušování lidských práv" nepřišlo pouze ze strany obyvatel Západu a nijak to islámskou obec, ani svět k současnému napadání Západu neopravňuje!!! Je také důležité ještě jednou poukázat na to, že křižáci, kteří plenili Jeruzalém, všemi možnými způsoby překročili hranice svého náboženství. Co se týče muslimských sil, které vraždily, drancovaly, znásilňovaly a zotročovaly - jaké islámské principy porušily???!!! Vždyť přece jenom následovaly přiklad svého proroka!!!

Ve světle násilí, jakým Mohamed šířil islám (včetně nucených konverzí) zní v jeho proslulém uvítání byzantského císaře Hérakleita jasná výhružka: "Přijmi islám a budete zachráněni."

Ve skutečnosti jsou dnes části historického křesťanského světa všeobecně považovány za součást islámského území, k čemuž došlo stejnou cestou, jakou se např. arabské židovské kmeny staly muslimy-tzn.krvavou lázní!!!

Západní křesťanství, které se vyvíjelo relativně nezasažené islámským náporem, bylo narušováno vnitřními sváry a na obranu svých obléhaných spoluvěrců povstalo až pět století po prvním muslimském výboji, kdy v roce 1095 papež Urban II vyhlásil první křížovou výpravu. Poté následovala století střídavých konfliktů, během nichž muslimové neustále posunovalihranici křesťanského světa.

Okolnosti první křížové výpravy byly následující:

Křesťanští poutníci do Svaté země byli sužováni muslimy, kteří jim bránili dosáhnout svatých míst. Někteří z nich byli zabiti. To byl impuls, který nakonec přiměl západní křesťany pokusit se znovu získat byť jen malý kousek křesťanské země, která v minulých stoletích padla do muslimských rukou.Historik Bernard Lewis podotýká:

"V současnosti jsou křižácká tažení často popisována jako prvotní pokus o expanzivní imperialismus-vzor moderních evropských říší. Pro lidi té doby, jak křesťany, tak muslimy, však ničím takovým nebyly. Když se křižáci dostali do Jeruzaléma, uplynulo sotva 400 let od doby, kdy islámská armáda toto město spolu se zbylou částí Levanty a severní Afriky vyrvala z rukou jejich křesťanských panovníků, a jejich křesťanské obyvatelstvo bylo násilně začleněno do nového muslimského impéria. Křižácké výpravy byly opožděnou odpovědí na džihád, svatou válku za islám, jejich cílem bylo pomocí války znovu získat to co bylo ve válce ztraceno-osvobodit svatá křesťanská místa a znovu je bez překážek zpřístupnit křesťanským poutníkům."

Území o které se při všech křižáckých výpravách bojovalo, byly původně křesťanské země, kde křesťané po staletí v klidu žili, než je vyznavači islámu označili za modloslužebníky, zotročili a pozabíjeli. Ať už křesťané spáchali během křížových výprav jakékoli zlo, byly tyto války ve své podstatě obrannou reakcí, opožděným pokusem západních křesťanů obrátit proud islámu, který zaplavil východní církev.

Všechny křížové výpravy však v zásadě selhaly.Nejúspěšnější byla ta první, avšak dosáhla pouze zřízení několika nestálých římskokatolických držav v Palestině a okolních oblastech. Křižáci byli daleko od domova, jejich nepřátelé nikoli.

V očích křesťanů mnoho křižáků nepopiratelně zhřešilo. Ale to neznamená, že by příčina těchto tažení byla sama o sobě špatná. Pokud křižáci bojovali proto, aby ochránili křesťany ve Svaté zemi a zahnali muslimy, kteří si podrobili velkou část křesťanského území, reprezentovali spravedlivou věc!!!

Neexistuje důvod pro to, abychom přijali trvalost a nevyhnutelnost začlenění Středního východu a severní Afriky do islámského území-stejně jako muslimské armády neuznaly, že by tato území měla být trvale křesťanská. Přesto však muslimové na základě historických fakt stále osočují křesťany (a obecně obyvatele Západu) kvůli křížovým výpravám, které nazývají invazí na muslimská území!

Jestliže obyvatelé Západu neměli právo napadnout tato domněle muslimská místa, potom muslimové neměli žádný nárok si země osídlené křesťany podrobit a s něčím takovým vůbec začít.  Pokud budou muslimové nadále tvrdit, že křížové výpravy byly špatné, měli být sami ochotni stáhnout se zpět ze Středního východu a severní Afriky. Ale to už se dostáváme do říše fantazie.

Obyvatelé Západu by však měli přinejmenším vědět, jak se tato území stala muslimskými, a měli by naléhat na to, aby byl džihád posuzován podle stejných morálních měřítek jako křížové výpravy!!!

Historik Paul Fregosi k tomu říká:

"Když muslimové obviňují Západ z imperialismu jsou posedlí křesťanskými křížovými výpravami, ale zapomínají na svůj vlastní, mnohem rozsáhlejší džihád."

Konvenční (standartní) moudrost spojuje počátek křesťansko-muslimského nepřátelství s křížovými výpravami. V knize The Crusaders through Arab Eyes od Amina Maloufa se říká, že "počátečním bodem tisíciletého sváru mezi islámem a Západem, bylo vyplenění Jeruzaléma v roce 1099". Realita je však jiná.

Když historik Paul Fregosi porovnal muslimskou okupaci křesťanských zemí v Evropě, na středním východě a severní Africe s evropským kolonialismem zjistil toto:

"Džihád je o více, než 400 let starší než-li křížové výpravy.Kolonialismus byl mnohem kratší a méně prostupoval kulturu.Kupodivu jsou to muslimové, kteří jsou nejvíce rozhořčeni kvůli kolonialismu a ponížení, kterému byli vystaveni;a Evropané jsou ti, kteří na sebe přijali vinu a hanbu.Mělo by to být ovšem úplně naopak."

Křížové výpravy jsou historický fakt, ať už byly dobré nebo špatné.Avšak dávno poté, co se na Západě staly jen vzdálenou vzpomínkou, bojovníci džihádu se dál tlačí do středu Evropy.Po pádu Acre v roce 1291 nebyla už žádná další křížová výprava vypravena.Muslimové však zcela v souladu s teologií džihádu, po následující čtyři stoletínadále upevňovaly své državy v jihovýchodní Evropě a postupovali vpřed kdykoli a kdekoliv to bylo možné.

Muslimská invaze do Evropy byla nakonec zastavena před branami Vídně a jejich porážka znamenala počátek dlouhého úpadku Osmanské říše.Datum této události je tím, co bezpochyby pálí nejen mysl Usámy bin ládina:11. září 1683.

Bylo by naivní a nebezpečné si myslet, že se džihád mezi rokem 1683 a 2001 nějakým způsobem stal zastaralým nebo zavrženým pojmem.Když byl muslimský svět technologicky předstižen a nakonec dokonce kolonizován Západem, staly se podmínky pro rozšiřování islámského území z různých důvodů nepříznivé.Muslimské státy byly relativně bezmocné a následná frustrace a odpor přispěla k vzestupu islámské militantnosti.

Semínka džihádu jsou v islámu přítomna stále.Teologie džihádu nebyla nikdy opuštěna,ani změněna.Ve skutečnosti je tato teologie zapsána ve výsadním dokumentu islámu, a proto je v očích naprosté většiny muslimů platná do skonání světa.

ZDROJ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře