Jděte s tím do brusele!

15. březen 2010 | 10.37 |
› 

K tomu, co mi stát vnutil, co musím platit, a přesto roste státní dluh.

Evropské státy se do 19. století o sociální záležitosti téměř nestaraly, nebo staraly v tom smyslu, že domovská obec je povinna... nenechat zemřít hladem. Postarat se o bezmocné, nemocné, ale také lemply všeho druhu bylo kdysi věcí tlupy, rodu atd. A ono to fungovalo. Hlavně různí ulejváci na tom byli zřejmě podstatně hůře než dnes. Skupina ekonomicky a příbuzensky provázaných osob byla malá, znali se. Věděli proto o hajzlících, kteří se chtějí jen přiživovat, a mohli je usměrnit, případně vypráskat. Se zhoubným bujením funkcí státu však tato schopnost rozlišení pochopitelně zanikala.

Za prvé: ti, kteří rozdávají, nerozdávají ze svého. Už tohle samo o sobě je zlé.

Za druhé: systém rozdávání v rámci státu nutně ztratil selektivitu. A kdyby jen v rámci státu. Nyní již rozdáváme z Brusele.

Účinné a rozumné řešení tohoto problému zřejmě nevede přes stát, tím méně přes Brusel či OSN. Vzpomeňme na komunistický postulát, že každému bude dáno dle jeho potřeb. Jak to skončilo, víme, a přesto to zkoušíme znovu.

Rozumná cesta je prostá, ale dlouhodobá - ponechávat postupně víc a víc vytvořených hodnot (peněz) tomu, kdo je vyprodukoval, jeho rodině. Nechť se každý učí rozhodovat, co hned, co na stáří, co blízkým, co na sport, kulturu, dobročinnost a podobně. Jinak se totiž nikdy nenaučíme hospodařit.

Takový Paroubek to má jednodušší. Takto on uvažovat nemusí. Ekonomické problémy vyřeší a dluhy jeho a jemu podobných ekonomických iluzionistů zaplatí prý budoucí ekonomický růst, který on podpoří tím, že bude ještě více rozhazovat. Naštěstí u toho průšvihu díky svému věku já již snad nebudu. Bohužel, on asi také ne, byť se na billboardech nechává retušovat do podoby třicátníka.

Katastrofou ovšem lze nazvat skutečnost, že se občanům rozhodování o důležitých i podružných záležitostech po vstupu do EU dále dramaticky vzdaluje. Ne rodina, ne obec, ne stát, nyní již vševědoucí EU rozhoduje dokonce i o tom, čím smím doma svítit. No jděte mi s tím do ... Brusele!
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře