Z toho se Nečas posere..

6. únor 2013 | 14.20 |

Od skončení prezidentských voleb začali komentátoři přemýšlet, zda mají některá prohlášení nového prezidenta ústavní základ. Poslední otázka stojí takto – může prezident republiky předsedu vlády, a tím i celou vládu, odvolat?

Podívejme se na Ústavu, jak je skutečně psána, a nikoliv, jak je vykládána na základě toho, k čemu v minulosti došlo anebo nedošlo.

Ústava je v tomto směru skoupá a tím i jasná. Podle čl. 62 písm. a) Ústavy prezident jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi. To je vše. Dále Ústava stanoví postup pro jmenování nové vlády, tj. po volbách, hovoří, kdy prezident vládu odvolat musí, stejně jako stanoví pravidla, kdo vybírá členy vlády, případně navrhuje jejich odvolání (v obou případech premiér).

V klíčové otázce, kdy může být premiér s vládou odvolán, Ústava žádné podmínky nestanoví. Tedy ex constitutione k tomu je prezident oprávněn, a může tak učinit kdykoliv. Lze také říci, že naše Ústava umožňuje poloprezidentský systém, jak je znám např. z Francie.

Pro mnohé tento závěr může být šokující. Jenže takto je Ústava koncipována již 20 let. Reálně ale do hry vstupovaly další faktory, díky kterým systém fungoval jako parlamentní.

Prvým z nich je tradice nevyužívání možnosti odvolat premiéra. Druhým byl nepřímý způsob volby prezidenta, který jeho volnost zasahovat do vládnutí výrazně omezoval. Třetím byli zdrženliví prezidenti. Čtvrtým faktorem bylo, že vláda samu sebe vždy vnímala jako hlavní politické těleso. Z těchto prvků nyní zbývá jen ten prvý.

Druhý a třetí prvek netřeba rozebírat, ale u vlády je třeba se zastavit. Premiér uvedl, že pokus o jeho odvolání by byl ústavním převratem. Stojí za to mu připomenout, že to byl právě on, kdo letos 9. ledna zcela rezignoval na politickou úlohu vlády ve věcech pravomocí, k nimž prezident potřebuje souhlas premiéra. Premiér vládu degradoval do pozice pouhého vykonavatele prezidentových rozhodnutí a sám sebe do pozice "notáře".

Může podaný výklad Ústavy obstát ve všech souvislostech? Domnívám se, že ano, ostatně tvůrci Ústavy psali ucelený a vnitřně nerozporný text.

Prezident je vybaven pravomocemi, z nichž při výkonu některých je korigován jinými ústavními orgány, některé vykonává sám a tam, kde je třeba kontrasignace, vláda – podle svého vlastního a svobodného výkladu! – pouze dohlíží na legalitu, nikoliv však na politickou vhodnost jeho rozhodnutí. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, tedy spravuje zemi a v oblastech Ústavou nesvěřených prezidentovi tvoří státní politiku. Ve zbytku vykonává, co jí zákon nebo prezident uloží. Prezident je, pokud jde o každodenní správu země, korigován Poslaneckou sněmovnou. Jím jmenovaná vláda musí mít důvěru Poslanecké sněmovny.

Za pozornost také stojí, že zatímco prezidentovi Ústava svěřuje celé seznamy pravomocí, a ještě dává možnost rozšířit je zákonem, vládě nedává prakticky žádnou. Tento rozdíl je ještě markantnější, když otevřeme pro porovnání polskou ústavu, která výslovně stanoví, že tvůrcem vnitřní a zahraniční politiky země je vláda.

Naše Ústava nic takového neobsahuje. Naopak. Pokud jde o zahraniční politiku, tu jasně svěřuje prezidentu republiky. Připomeňme si také, že v roce 2010 prezident jmenoval premiéra zcela bez ohledu na výsledek voleb. A tím rozhodl o vnitřním směřování země.

Možný výklad Ústavy, jak je psána, někomu připadá jako ústavní převrat. Pokud by prezident chtěl využít všech možností do krajnosti, je třeba nalézt právní argumenty proti němu. Argumentace, která se občas objevuje, že to ústavodárce myslel nějak, ale napsal jinak, je právně problematická.

Pokud právní argumenty budou nalezeny, potom Ústava pamatuje na to, jak takovou situaci řešit – obžalovat prezidenta republiky před Ústavním soudem pro hrubé porušení ústavního pořádku.

Za pozornost ale stojí jedna drobnost – žalobu podává Parlament, nikoliv vláda. Sama se bránit nemůže. I tím je vláda stavěna do pozice vykonavatele, nikoliv hlavního tvůrce politiky. Pouze jeden nositel přímé legitimity od lidu může napadnout druhého stejně silného hráče.

Dal bych přednost tomu, aby výklad Ústavy umožňující volné odvolání vlády nebyl možný. Na to je, jak jsem již mnohokrát poukazoval, text naší Ústavy juristicky příliš hybridní.

Nejsme v tom však sami. Rakousko má formálně poloprezidentský systém. Ale díky tomu, že tamní politici nikdy nepřipustili, aby kancléřem byl slabší politik, než prezident, tak jejich systém nefungoval jinak, než jako parlamentní. Naši politici postupovali přesně opačně. Ústavu jemně nekorigovali a své moci se v přímém přenosu vědomě vzdali.

Na úplný závěr – pokud předpis něco umožňuje, neznamená to, že by to mělo být učiněno. Odvolání premiéra prezidentem na základě vlastní politické úvahy by bylo politicky zcela mimořádným krokem. Pokud by prezident chtěl, může vládu zničit pomocí pravomocí, které mu Ústava výslovně svěřuje. Ale to je už otázka politická, nikoliv právní.

Náš ústavní systém se každopádně posune a čeká nás hledání nové rovnováhy.

Původně publikováno v Lidových novinách 1. února 2013.
Autor: Jan Kudrna

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře