Veškerá politika je místní.

31. srpen 2013 | 04.25 |

Milan Zelený: Jak dál s českou demokracií?

"All politics is local", říkali Američané, když jsem tam ještě v 60. letech doplul. Toto historické přesvědčení pomalu ochabovalo, až tomu dal korunu Barack Obama, který se rozhodl, po evropském vzoru, strkat státní nos do všeho, obzvláště do místních, oblastních a regionálních společenství a komunit.

Všude, kam svými "podporami" šlápl, tráva neroste: zůstaly jen bankroty, zadlužení a exodus schopných lidí. Nešťastně se tím postavil do opozice proti spontánně probíhající obnově regionálních ekonomik a relokalizaci globálních řetězců v zemědělství, výrobě i službách. "Mysli globálně, jeden lokálně" a "Uděláme si to sami!" jsou jednoduchá hesla, shrnující a kódující nový svět autonomie, soběstačnosti a sebevědomí místních komunit a regionů.

Přímý útok na autentickou demokracii představuje v ČR pronikání stranického myšlení a ideologií z centra až dolů do místní, oblastní a regionální samosprávy. Následná ztráta autonomie a nezávislosti staví jednotlivé samosprávy do role přívěsků stranických ideologií, otevírá je přímé korupci, rozkrádání a politického přerozdělování, které likvidují jakoukoliv slibnou iniciativu a inovaci. Demokracii přece nelze kupovat za peníze a demokracie není předmětem podnikání; demokracie je přímou seberealizací jedinců v místní pospolitosti.

V místní politice, obecně, nemá stranická ideologie co nabídnout. Hry na levici a pravici jsou pouze diferenciační snahy politických podniků stran a jejich podpůrných sítí tzv. "býčích šíjí". Je selháním místních, oblastních a regionálních komunit, že nevolí své vlastní, nezávislé odborníky a osobnosti, kterými každý region oplývá. Nechají si vnutit importované stranické knechty a ideologie - a vzdávají se tak svých místních zájmů. Stará politická ideologie strachu již do aktivní místní, oblastní a regionální politiky nepatří.

Vzdělání, ne ideologie.

Levou nebo pravou ideologii lze pochopit na úrovní zahraniční politiky, obranyschopnosti státu, strategických aliancí a přerozdělování vytvořeného bohatství. Ale i zde ochabuje efektivnost ideologického dělení celosvětově. Světlým příkladem regionálního přístupu byl Tomáš Baťa, který byl zvolen starostou Zlína čtyřikrát za sebou právě proto, že žádné politické strany neměly k tvorbě a vytvořeným prostředkům regionu přístup. Bratří Baťové již ve 20. a 30. letech přesně chápali, že region potřebuje silnice, energii, vodu, školky, stadiony, podniky a vlastní vzdělávací systém – ne politické ideologie. Proto jsou dodnes jejich stopy ve Zlíně viditelné a inspirující, i když už korodované nánosy ideologie a byrokracie.
Regionální pohled je zcela přirozený, po staletí efektivní a dnes obzvláště, díky internetu, globálním komunikacím a rostoucímu sebevědomí a uvědomění občanů, podniků, univerzit a medií - na místní, oblastní a regionální úrovni i významně slibný a konkurenceschopný. Chování a hodnoty voličů na regionálních úrovních jsou klíčovou podmínkou obnovy efektivní demokracie zdola.

Co jsou základní dimenze spontánního a přirozeného regionalismu?

1. Každý skutečný ekonomický pohyb vzniká přirozeně v daném místě a regionu, nikdy ne na ministerstvu. Známá jsou různá "údolí" a "dálnice" (USA), specifické zóny (Čína), nebo "průmyslové distrikty" (severní Itálie). Tyto autentické pohyby je třeba podporovat, ne je sabotovat ideologickým přerozdělováním a politickým rovnostářstvím.

2. Místní podniky a podnikatelé, když věrní Baťovu odkazu, jsou hnací silou místní a regionální ekonomiky. Své úspěchy, případně i globální, dávají do služeb vlastní, bezprostřední, své regionální veřejnosti.

3. Když měříme úspěšnost vzdělávání mírou umístění absolventů na trhu práce, pak se autonomní, regionální, podnikové a podnikatelské univerzity stávají aktivní složkou ekonomického rozvoje regionu. Vzdělávací instituce regionu jsou tak diferencované přímo pro potřeby trhu, unikají stejnosti a "gleichschaltungu" politického dozoru státu, a soutěží svobodně o přízeň podnikatelské i samosprávní sféry.

4. Veškeré kulturní a společenské tradice a inovace jsou produktem místním a ne státním, stranickým nebo ministerským. Respektování kultury a místního genius loci jsou klíčovou složkou úspěšného a komplexního rozvoje regionu. Kultura, tak jako politika, je vždy místní ve svém vzniku a původním rozvoji. Ani zde nelze přenechat "vládu věcí svých" pod kontrolu státu a tak i náhodných a dočasných politických stran.

5. I média jsou aktivní složkou regionálního rozvoje, pokud jsou nezávislá na ústředních zájmech straníků, stran, ministerstev a globálních "investorů". Prubířským kamenem je služba veřejnosti regionu, ne politickým a finančním zájmům ideologických "přivandrovalců".

Dalo by se i pokračovat, ale základním kamenem rozvoje regionu je tzv. Triáda, tj. [Podnik-Univerzita-Samospráva], kde všechny tři složky spolupracují na ekonomickém, politickém, společenském a kulturním rozvoji regionu, s aktivní podporou (obzvláště kritickou a investigativní) místních a regionálních medií.

Není to příliš složité, ani náročné – chce to jen naplňovat přání a touhy občanů, využívat nejlepších světových znalostí a technologií, vytvářet soběstačné baťovské "Průmyslové město" a "Podnikatelskou univerzitu" – obě koncepce původní z moravského regionu Zlín. Pamatujte: "Uděláme si to sami", "To nejlepší na světě nám docela stačí" a "Mysli globálně, jednej lokálně" – je v tom shrnut odkaz myšlení i akce zlínských Baťů.

Demokracie roste zdola.

Klíč k trvalé a funkční demokracii tedy nacházíme v komunitní úrovni. Samosprávné a sebeřídící kraje vedou k silnějším komunitám, okresům i obcím. Jen zdravá demokracie místní zaručuje zdravou demokracii státní, ne naopak. Každý samosprávný útvar má svoji vlastní prováděcí ústavu, odvozenou od celkové ústavy národní. Parlament pak odráží zájmy samosprávných jednotek a ne importovaných nebo absentních kandidátů politických stran.

Každý samosprávný kraj tak získává širokou rozhodovací moc, nastavení vlastních úrovní zdanění, jakož i řízení vlastních vzdělávacích institucí, sociálních služeb a policie. Nejlepším příkladem staletého a stabilního fungování místní (a následně i státní) politiky je dodnes Švýcarsko. Osobnosti krajské (kantonální) samosprávy jsou voleny přímo občany, stejně jako krajské, důsledně jednokomorové parlamenty.

Vzniká tak hospodářská, společenská a kulturní soutěživost mezi kraji, která zaručuje transparentní vyhodnocování výsledků a spolehlivé rozlišení mezi funkčními a méně funkčními modely rozvoje. Skutečným kriteriem jsou pro občany skutečné výsledky a skutečná akce. Virtuální konkurence na bázi planých stranických slibů, billboardových úsměvů a politického přerozdělování chudoby je vhodná pro politické simpletony a určitě do dnešní éry relokalizace nepatří.

Ve Švýcarsku, dokonce i okresní, městské a obecní jednotky mají vysokou autonomii, vlastní parlamenty a zákonodárství ve věcech ulic a silnic, škol, cen vody a energie, parkování, atp. (Každý Švýcar je především občanem své komunity, až následně Švýcarska). Při každoročním shromáždění, občané vyhodnocují výsledky předchozích období, účastní se referenda v závažnějších rozhodnutích a volí nebo odvolávají nekompetentní představitele. Zodpovědnost je adresná, plně individuální, trvalá a nezpochybnitelná.

Skutečná soutěž podle skutečných výsledků a ne podle neskutečných slibů, vede k přenášení zkušeností a systémů od těch nejlepších, ne od těch nejhorších. Odpadá tendence k nejnižšímu společnému jmenovateli: samosprávné složky se poměřují jen s nejlepšími kantony, na jejichž úroveň pak aktivně aspirují. Nepřerozděluje se bída a peníze druhých, ale nejlepší znalosti, zkušenosti a praktiky. Méně úspěšné okresy se mohou slučovat, úspěšnější případně rozdělovat, v zájmu hledání největšího bohatství pro všechny. Lidé navíc mohou preferovat i jiný okres a volit "svýma nohama".

Takhle lze jasně prokázat, jak efektivní jsou ideologie levé či pravé při řízení samosprávných složek a jak prospěšné je pro komunitu posílat do parlamentu zvenčí nasazené straníky, namísto skutečných osobností a odborníků zastupujících místní zájmy. Pravda se ukáže ve výsledcích, tak jako v Baťově Zlíně, ne ve virtuálních ideologických debatách o ničem.

Co se děje pod rouškou "boje za parlamentní demokracii"

Naštěstí jsme v Česku právě teď svědky, jak se pod rouškou "boje za parlamentní demokracii" podsouvá bezostyšná ochrana zájmů stran, bloků a koalic, odmítnutí osobní zodpovědnosti a pokřivení hlasování podle nejlepšího osobního "vědomí a svědomí". Pozorujeme iracionální glorifikaci stranického "držet hubu, držet krok" a přejímání anonymní "kolektivní" zodpovědnosti. Svéprávný občan chce ale být zastoupen přímo, bez zbytečných mezičlánků stran politické podnikavosti. Každá strana oddaluje a odděluje občany od svých volených zástupců. Všeobjímající procesy disintermediace (odstraňování mezičlánků) v hospodářské sféře se dnes přirozeně uplatňují ve sféře parazitujících politických s.r.o.

Na rozdíl od prázdné elokvence partajníků, lze za autentický považovat pohled novináře Karla Čapka, který osobně, spolu s TGM, prožíval český parlamentarismus 20. let osobně. Čapek se zasvěceně a zapáleně vyjadřoval proti "stranickému handlu" parlamentního systému, proti osobní úrovni těch, které strany učinily "vladaře nad věcmi národa". Odsuzuje "nečisté kompromisy bezohledných zájmů" a vyzývá k práci "proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci ... proti úpadku demokracie". Je to právě pohled novináře, když média ještě nebyla "poplužními dvory" stranických machinací, který poskytuje skutečný impuls a inspiraci pro občany moderní doby a naplnění čapkovských, tedy českých, představ a snů o skutečné demokracii.

I průměrně pasivní občan, který třeba jen chvilku sledoval přenos debat předčasných kampaní z poslanecké sněmovny toho historického dne 20. 8. 2013, musel pochopit, že politickým stranám jde pouze o vlastní a separátní zájmy přežití a ne o zájmy občanů, národa či dokonce místních komunit a regionů. Jejich věčné "boje" proti všem ostatním stranám a straníkům mají málo společného s Čapkovými "věcmi národa". Zbabělost nehlasování, a dokonce trapná, masová opouštění sněmovny, zůstanou na dlouho černou skvrnou v evoluci české parlamentní demokracie. Volit nové, ale finančně předobře provázané strany, by bylo neštěstím pro demokracii, neschopností učit se z vlastních chyb a pošlapáním myšlenkového odkazu českých demokratů, jakými byli Tomáš Baťa a Karel Čapek.

Každá změna vyžaduje první krok. Dnes je tím volba nezávislých a odmítnutí partajníků, zakroužkování místních osobností a odmítnutí stranických oportunistů. Každá politika se tak stane místní, autenticky naše.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře