Tomáš Krystlík: TGM

10. březen 2014 | 10.10 |

Jiný pohled na prvního československého prezidenta, než je obvyklé.

Zastánce bolševiků

V květnu 1917 přibyl TGM do Ruska coby britský špion už ne se srbským cestovním pasem, nýbrž britským znějícím na jméno Thomas George Marsden. Byl zde i v době převzetí moci bolševiky a do svého odjezdu z Ruska nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci. V Kyjevě v únoru 1918 prohlásil: "Řekl jsem spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická." Historik Josef Pekař pak o něm napsal, že byl od počátku ruské revoluce "horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli". V témže roce cestou z Ruska přes Tokio do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu čs. legií z Vladivostoku na francouzskou frontu a uznání své, jak ji lživě nazýval, Česko-Slovenské národní rady v Paříži – její oficiální název byl od počátku až do konce její existence Národní rada zemí českých - navrhl ve svém memorandu, aby spojenci uznali sovětskou vládu. Jeho probolševický postoj způsobil, že USA odmítly uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem a tak TGM v červenci 1918 zcela oportunisticky otočil o 180 stupňů a najednou nejen souhlasil s ozbrojeným vystoupením československých legií v Rusku proti bolševikům, nýbrž začal doporučovat spojeneckou vojenskou intervenci v Rusku, aby koncem srpna 1918 spojence k tomu už přímo vyzýval. Faktem je, že v jistém období po převzetí moci bolševiky byly čs. legie na Rusi jediným vycvičeným vojenským tělesem disponujícím navíc těžkými zbraněmi, které mohlo bez větší námahy potřít ruské bolševiky, takže po příjezdu do Prahy TGM oprávněně československé vládě tvrdil, že s pomocí československých vojáků mohl tehdy zachránit Rusko před bolševismem. Ovšem, kdyby chtěl.

Lhář

Během války otiskly The New York Times zprávu, že dcera Masaryka Alice byla popravena v rakouské vojenské věznici. Když se Masaryk dověděl, že vláda ještě neutrálních USA na základě této informace intervenovala prostřednictvím svého vyslanectví ve Vídni, které docílilo, že Rakousko-Uhersko bylo ochotno propustit Alici a dovolit jí spolu s matkou odjezd do USA, ihned telegrafoval Emanuelu Voskovi, šéfovi své soukromé špionážní agentury v USA, že jeho manželka a Alice nesmějí v žádném případě přijet do Ameriky: "Wife and Alice not to America. Masaryk." Mělo to své důvody. Britové v roce 1916 vydali a rozšířili pamflet s názvem Rakouský terorismus v Čechách s předmluvou od TGM, kde psal, že rakouský císař nařídil masové věšení a střílení, že rozsudky smrti nad civilisty v Rakousku dosáhly od počátku války 4000 a 956 z těchto obětí jsou Češi. Velkou část k smrti odsouzených prý tvořily ženy, počet popravených vojáků prý dosáhl dalších několika tisíc. Ve skutečnosti byli popraveni čtyři čeští civilisté za distribuci propagačních letáků, žádná žena nebyla odsouzena k trestu smrti, po amnestii politických provinilců bylo propuštěno z vězení téměř tisíc Čechů včetně odsouzenců k smrti. Masaryk zde také zcela nepravdivě tvrdil, že "rakouská vláda většinu poslanců (Říšské rady ve Vídni) uvěznila". Masaryk dobře věděl, že příjezd dcery a manželky do USA by ho v očích západní veřejnosti usvědčil jako lháře.

V Rusku za jeho pobytu otiskli Masarykovi v Russkich vědomostech 17. 10. 1917 článek, kde tvrdil, že Rakousko-Uhersko popravilo 30 000 - 40 000 lidí a že "všichni političtí vůdcové a poslanci v parlamentě, kteří byli Čechy, Italy aj., byli uvězněni a odsouzeni k smrti". Údaj o popravených byl zcela nepravdivý a ze 107 českých poslanců ve Vídni byli jen dva, Karel Kramář a Alois Rašín, odsouzeni k smrti, ale tři měsíce před tímto Masarykovým lživým tvrzením omilostněni a propuštěni z vězení.

31. 8. 1918 předložil TGM ministru zahraničí USA Robertu Lansingovi dvacetistránkové memorandum s názvem Uznání Česko-Slovenské národní rady (opět předstíral, že Národní rada zemí českých se týká i Slovenska). Masaryk v něm velkolepě lhal. Uváděl, že národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen exulanty Masarykem a Josefem Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů cizině, protože jiným předloženo nebylo. I kdyby bylo, tak Kramář a Rašín byli ve vězení a naprostá většina českých poslanců v rakouském parlamentu ve Vídni podpořila prohlášení loajality monarchii. Dále byla Česká družina v Rusku zorganizována místní českou kolonií a nikoliv národní radou v Paříži, jak TGM v memorandu psal. Dále TGM drze tvrdil, že František Josef I. nechal popravit kolem 30 000 až 60 000 osob – civilistů, přičemž jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popraveno asi 1000, naprostá většina v Haliči.

TGM po návratu do Prahy v poselství Národnímu shromáždění 22. 12. 1918: "Území obývané Němci, je území naše a zůstane naším... My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území". Přitom v územích s německou většinou žilo jen 5 - 6 % Čechů! O den později, 23. 12. 1918 pronesl v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům českých zemí: "Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti... I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát". V jedné z obou svých řečí pronesených během dvou dnů zcela očividně lhal.

TGM ve své knize Světová revoluce vydané v roce 1925 uvedl zcela vědomě vylhané údaje o počtech československých legionářů: v Rusku 92 000 v okamžiku střetu s bolševiky místo skutečných 51 309 (údaj československého generálního štábu), ve Francii 12 000 místo 9600 a v Itálii 24 000 místo 11 000.

Defraudant

Hlavním Masarykovým finančním zdrojem za války byly příjmy z prodeje zpravodajských informací svých a špionážní organizace Čechoameričana Emanuela Vosky Britům, sbírky, bazary a tzv. národní daň českých a slovenských krajanů v USA. Voska vybudoval pro Masaryka velmi účinnou soukromou zpravodajskou organizaci s informátory v neutrálních, spojeneckých i nepřátelských zemích (USA do roku 1917 byly neutrální, tedy její státní příslušníci se mohli pohybovat všude po obou stranách fronty). K tomu měl TGM příjem z docentury v King's College při londýnské univerzitě a 2000 US $ měsíčně, které mu přítel a poradce amerického prezidenta Wilsona Charles Crane telegraficky posílal přes třetí osoby. (Tehdejší dolar měl kupní sílu dnešních asi 100 dolarů.)

Finanční požadavky Masaryka nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914 požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10 000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už 50 000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal jen 37 841 dolar. Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen. Jeho nároky se nedaly krýt jen ze sbírek Čechů v USA, z Craneovy podpory a z odměn od Britů za zpravodajské služby Voskovy organizace. V Americe tedy krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000, v Clevelandu 30 000, v Chicagu 400 000 (!), v Cedar Rapids 25 000, v Texasu 54 000 a v Omaze 70 000 dolarů čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů.

Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými profesionály, nikdy nezveřejňovali své příjmy a výdaje až na jeden jediný účet ve výši 19 956 US $ za činnost Voskovy organizace mezi 23. 12. 1915 a 14. 6. 1916. Masaryk a Voska pečlivě dbali, aby původ peněz nebyl vysledovatelný, prali je přes nastrčené osoby a organizace. Masaryk 28. 5. 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí: "Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti, a ne pro rozumné lidi." Nikdy své příjmy z války nevyúčtoval. Jaký to diametrální rozdíl oproti jeho kolegovi, poslanci vídeňské Říšské rady Josefu Dürichovi, který po návratu z Ruska vrátil Karlu Kramářovi, Antonínu Švehlovi a Karlu Mattušovi 15 000 korun (uvádí se i 30 000), které mu dali v roce 1915, aby mohl odjet do ciziny, a 120 000 korun, které obdržel od Kramáře a Švehly na pomoc ruským utečencům. TGM, Edvard Beneš, Emanuel Voska ani Milan Rastislav Štefánik nikdy nevrátili, co za války dostali, a to ani po odečtení výdajů. V ženevském prohlášení poslanců a delegátů Národní rady pražské z 31. 10. 1918 si Beneš nechal podpisy všech přítomných paušálně schválit dodatečně všechny akce pařížské exilové Národní rady zemí českých za války. Na jeho žádost byla do prohlášení vsunuta pasáž, v níž signatáři schvalují "politiku a veškerou činnost, jak vojenskou, tak diplomatickou, Národní rady česko-slovenské (jejíž oficiální název až do konce byl Národní rada zemí českých, o slovenské části nebyla nikdy v oficiálním názvu řeč), přeměnivší se v prozatímní vládu zemí československých, s dočasným sídlem v Paříži, jakož i závazky, jež jménem československého národa se spojenci a spřátelenými mocnostmi učinila. Současně vyslovujeme jí vděčnost za veliké služby, jež našemu národu prokázala". Tím byla cesta k pozdějšímu zpochybnění činů Masaryka, Beneše a Štefánika za války preventivně zahrazena.

Zločinec od psacího stolu

Vyhlídky na možné uzavření míru v zimě 1916 – 1917 po nezměrných lidských obětech bez viditelných válečných úspěchů vyvolaly přímo děs u českých bojovníků za "osvobození", neboť ohrožovaly zásadně jejich plány. Plnou intenzitou tedy rozjeli Masaryk s Benešem přes Národní radu zemí českých ve Francii tiskovou kampaň proti rakouským mírovým snahám a německé mírové návrhy se snažili vydávat za podvod. Vybudovali si totiž díky finanční podpoře amerických krajanů, vlastní tisk s časopisy Nation Tchèque, revue L'Europe Nouvelle, s Denisovým Monde Slave; v Londýně vydával Seton-Watson, též ve službách "české" věci, The New Europe. Tato periodika šířila patřičně zabarvené zprávy z Rakouska i ze světové politiky, pokud se týkaly zápasu české emigrace, do všech metropolí dohodových, neutrálních i amerických zemí, podporovány Masarykovými, Štefánikovými a dalšími vědeckými, politickými, společenskými a osobními kontakty. To podstatně zvýšilo dosah a působnost české emigrační propagandy. Pro spolupráci byli získáni významní redaktoři a žurnalisté nebo i vydavatelé novin a časopisů jako v Paříži Le Temps, Journal des Débats, Le Matin, v Londýně Observer a Spectator. Placeni byli z peněz vybraných mezi krajany v USA a z výdělků Voskovy a Masarykovy špionážní organizace. Návrhy císaře Karla I. byly západními politiky shledány jako skutečně možný základ uzavření míru. Proti tomu nasadili Masaryk a Beneš všechny páky v tisku i v osobních stycích. Také z ruské fronty se naši Češi dověděli o další "hrozbě", tj. že i tam musejí vážně počítat s brzkými mírovými jednáními a uzavřením míru. Nový rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Agenor Maria Gołuchowski jednal v Ženevě s ruskými politiky o předání východní Haliče Rusku za jeho souhlas se samostatným Polskem, tedy s postoupením polského území přičleněného k Rusku novému Polsku. Česká emigrace za sebou všechny mosty spálila a i veřejně se přiznávala k tomu, že stojí na straně těch sil v Evropě, které chtějí prodloužit válku až do konečného vítězství, ať to stojí, co to stojí. Edvard Beneš později napsal: "Aby nedošlo k předčasnému konci, a tím k málo trvalému míru, za to jsme museli vší silou bojovat, i když nás to uvrhlo do tragických konfliktů s naším svědomím. Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství". Přeloženo do běžného jazyka: Válka nesmí skončit dříve, dokud spojenci neznají samostatné Československo. K tomu došlo až 2. 9. 1918. Beneš se tak přiznal se ke spoluvině na dalších horách mrtvol jen kvůli vzniku českého státu.

Zametač stop a odrovnávač nepohodlných osob

S nepravdivou Masarykovou propagandou za války nesouhlasili mnozí svobodomyslní Češi žijící v zahraničí. Když Masaryka usvědčil ve svém časopisu ze lži František Iška, vydavatel a redaktor chicagského Vesmíru, který nemohl pochopit diametrální rozdíl mezi Masarykovými názory těsně před válkou a během ní, zejména co se týkalo zachování Rakouska-Uherska, tak Emanuel Voska neváhal vyslat své lidi s pravými rakouskými pasy do Prahy a Vídně, kde nechali vyrobit podvržené stvrzenky "usvědčující" svobodomyslného Išku, před válkou obdivovatele Masaryka, že je placeným rakouským agentem.

Je pravděpodobné, že Tomáše Masaryka nechaly rakouské úřady po vypuknutí války odjet do ciziny za protislužbu, že Masaryk bude dodávat cenné informace, že bude v zahraničí fungovat jako informátor, jinými slovy jej zverbovaly pro špionáž. V každém případě TGM slíbil rukou dáním bývalému ministerskému předsedovi Ernestu von Körber, že v cizině nebude pracovat proti Rakousku. Sotva bylo počátkem listopadu 1918 sjednáno příměří, přijel Voska se svou zpravodajskou skupinou do Vídně a zcela protiprávně odvezl z policejního archivu vídeňského ministerstva vnitra všechny spisy ve třech plně naložených železničních vagonech do Prahy, kde je prohledaly desítky historiků a úředníků. V únoru 1919 pak Voskovi lidé ilegálně vyvezli autem do ČSR soukromé dokumenty habsburské rodiny. Aby se vyhnuli celní prohlídce ze strany rakouských financů, přejeli hranici bez zastavení vysokou rychlostí. Zavinili pohraniční incident, stříleli po nich. Ukradené spisy z policejního archivu muselo Československo s omluvou později Rakousku vrátit. Je však téměř jisté, že veškeré materiály kompromitující Masaryka a Beneše byly v Praze odstraněny, zřejmě zničeny. Ostatní, týkající se politicky činných lidí, byly ofotografovány a pak používány k nátlakům vůči nim, pokud se stali Masarykovi nebo Benešovi (Hradu) nepohodlnými. Kromě toho všechna Masarykova memoranda z první světové války zůstala tajná až do skončení druhé světové války.

Dost čs. ministrů a politiků od počátku nevidělo rádo snahy TGM o větší vliv na řízení státu a o pravomoci nad ústavní rámec a podávali mu, tedy Kanceláři presidenta republiky (KPR), co nejméně informací. Nejdříve si KPR jako protitah představovala, že za ministry a politiky vyšle své pracovníky, kteří se z nich po způsobu žurnalistů snažit potřebné informace vylákají, ale ukázalo se, že je mnohem účinnější získat pro tuto činnost, za peníze i na základě osobních sympatií, řadu novinářů a dalších osob, protože politici si před nimi dávali méně pozor, co říkají, zejména pokud to byla neoficiální sdělení. To byl základ ohromné a vysoce efektivní zpravodajské sítě Hradu propojené s obdobnou tajnou informační sítí Benešova ministerstva zahraničí. Vymyslela se účinná metoda rychlého, spolehlivého a diskrétního doručování přes četné i v noci volně přístupné schránky pro podávání inzerátů při redakcích a vydavatelstvích prohradních novin. S dopisy s adresou "President Masaryk, Hrad" ráno spěchali redakční poslíčci na Hrad. Masaryk tedy řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, udání shromažďovala a prezidentu předávala Kancelář prezidenta republiky, která měla v rukách také Voskou ukradený vídeňský policejní archiv z doby mocnářství. Kdo si příliš vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, byl také rychle usazen. Neoficiální hlavou udavačské sítě Hradu byl Karel Čapek. Když KPR neměla proti někomu kompromitující materiály, vyrobily se pomluvy a ty se nechaly šířit tiskem. Např. Hrad přes prostředníka vystupujícího jako soukromý podnikatel zaplatil v červnu 1926 letákové noviny Minuta (demokratických rozhovorů) šířené přes kameloty, které útočily proti fašismu, ale hlavně proti Jiřímu Stříbrnému, což byl jejich účel.

Jak bylo zmíněno v titulku, TGM není vzor vhodný k následování. Veřejnost by se konečně měla začít ptát českých historiků, proč takové skutečnosti zamlčovali a dodnes je zatajují.

ZDROJ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Tomáš Krystlík: TGM svoboda 07. 04. 2014 - 19:57