Tedy na parlament slovenský. Prozatím. Češi vydrží viditelně daleko více, ale Nečas už se bojí a nechce dál a více dráždit s platbami do "záchranného ojrovalu". Mohla by to totiž být ta pověstná poslední kapička, po níž pohár trpělivosti přeteče.

Složenky platíte, poštu přebíráte, nic vás nemůže překvapit. Máte i datovou schránku, protože jste zodpovědný občan. Z ničeho nic vám ovšem rozrazí dveře exekutorská firma Krkavec & kumpáni a vám zůstanou v lepším případě čtyři holé stěny a v tom horším, ani to. Jak se to mohlo stát?

"Ale přece musíte mít nějakou adresu, aspoň na úřadě!", "To nejde, být bez trvalého bydliště!" Kdybych dostal korunu pokaždé, když nějakou podobnou větu slyším, měl bych na dobrou večeři ve slušné restauraci. Na základě četných dotazů rozhodl jsem se, že sepíšu pojednání o tom, jak že to s tím trvalým pobytem podle českého práva vlastně je.

Chytí rybář zlatou rybku, a ta mu slíbí za svobodu splnění jednoho přání
Rybář: Chci žít věčně.
Rybka: Bohužel, toto je jediné přání které Ti splnit nemohu. Přej si cokoliv jiného.
Rybář: Dobře, tak chci umřít až v Česku přestanou politici krást.
Rybka: Ty hajzle jeden vychcanej..

Každý má právo na svůj názor. Vědecký přístup je v poznání faktů a následné formulaci názoru. U nátlakových skupin je to přesně opačně. O to razantněji svoje požadavky prosazují.

Jak Kristus měnil vodu na víno, oni mění své voliče na pomyslné nebo potenciální boháče. Tímto kejklem každý, kdo se chce oddělit od "socek", virtuálně "povyroste" na TOPÁKA. Každý číšník se pak cítí Kellnerem – volil přece tu nejechtovnější pravici.

Jana Lorencová je  jméno, které je dodnes v mediálním světe pojmem. Držitelka několika významných novinářských cen, znojemská rodačka, ostravská investigativní novinářka, která se za normalizace nemohla svou profesí živit. Po převratu šla do problémů naplno. A mrzí ji, že největší kauzy byly zameteny pod koberec.

Celá Evropa žije v přesvědčení, že pokud přijde krach, jediným způsobem, jak zachránit ekonomiku, je pomoci bankám.