Dostal som dnes od priateľov telefonickú otázku: "Poraď nám, prosím, koho voliť."

Hodně drsně, až skoro "po Valašsku" pojmenovaný vzestup preferencí ANO:

Oni ti mladí mají všechno za samozřejmost. Už jim necpali do hlav a srdcí hrůzy 2. sv. války a hrůzy z koncentráků, už se nebudili vyděšeni ze spaní, jestli bude ten mír, už neměli branné cvičení 2 x ročně, s imitací atomových náletů, plynovými maskami, házením granátů, plazením se pod hořící překážkou a střílením na cíl.

Byli to obyčejní kluci, tak jako ti dnešní osmnáctiletí, kteří střežili SH. Podstatným rozdílem však jsou ty dva roky služby na státní hranici. Dva roky samostatného rozhodování, odpovědnosti, trpělivosti, odvahy, vlastenectví a mnoha jiných návyků, které s nimi přecházeli do zálohy a civilního života.

Rád bych tady lidem co už nezažili své pra, nebo praprarodiče (lidi co se narodili třeba v letech 1918 - 1925) uvedl do doby na konci které si lidé zvolili komunisty. A také bych rád ukázal těm, co říkají že Evropané se mají dobře a musí se podělit s třetím světem, že tomu tak nebylo vždy a že naši předkové museli sakra máknout.

Představte si, že je vaším úkolem a cílem polarizovat společnost. Ne, ji přímo rozložit (na to je ještě čas), ale držet ji uměle na "ostří nože", aby celý národ viděl, že je zde jakýsi "boj" někoho proti někomu, že jsou zde nějací, dozajista zlí lidé a pak ti jistojistě dobří, kdy si občané republiky mohou vybrat která strana je která. Na jedné straně je zde petice na likvidaci sochy maršála Koněva, která si bere za argumenty informace z jeho života, které nijak nesouvisí s tím, proč byla postavena a na druhé straně rozhořčení lidé, kteří v tom vidí přepisování historie a pokusy o provokaci vůči RF.

Ústava jako základní zákon země není jen formalita, symbol a ve hmotné podobě cár papíru. Je to vyjádření shody ve společnosti, a to ne ledasjaké: je to minimum, na kterém se dokážeme shodnout. Je to vyjádření vůle žít spolu a vedle sebe nekonfliktním způsobem. Je to minimum pravidel, která chceme respektovat bez vyhlášení války. Občanské, etnické nebo mezinárodní. Je to čestné slovo, že při vší různosti chceme mít alespoň něco společného.

Do určitého věku u syna - kluka by měla mít máma hlavní slovo. Polaskat, pohladit, naučit sebeobsluhu, uspávat.pak ho táta převzít a vychovávat / TĺM NEMYSLĺM ROZVOD, ale chlapský přístup k výchově.